Za sedmero horami a sedmero řekami leželo království jménem Svatorůžov. Bylo to místo protkané květinami, vůněmi a především kouzly. Všude po okolí poletovali zlatí motýli a v korunách stromů zpívali ptáci tak melodicky, že se lidé smáli, aniž věděli proč. Království vládla laskavá královna Elina, která měla jedinou dceru – princeznu Lídu.
Princezna Lída byla dívka s očima jasnýma jako horská jezera a smíchem jako zvonky v jarním vánku. Byla statečná, milá a plná zvědavosti. Nejvíce ze všeho toužila poznat svět za hranicemi království. Každý den stoupala na nejvyšší věž zámku a dívala se daleko do dálky. Až jednou uviděla něco neobyčejného – v dálce se mihotalo zvláštní světlo, jako by tam někdo házel zlatý závoj do nebe.
Lída šla za svou matkou a zeptala se: „Maminko, co je tam za horami na východě? Odkud to světlo pochází?“
Královna se zachmuřila. „To je Zakázaná krajina. Nikdo z nás tam nesmí vstoupit. Povídá se, že tam žije mocný had jménem Věrdran, který stráží tajemství nebeského závoje. Ten závoj prý dává tomu, kdo ho ovládne, sílu létat a mluvit s hvězdami.“
„Já bych ten závoj chtěla vidět…“ zamyslela se Lída šeptem.
Královna ji však pohladila po tváři a s láskou řekla: „Nepřibližuj se k té zemi, milá Lído. Hada ještě nikdo nepřemohl a závoj přináší víc potíží, než užitku.“
Ale když nastala noc a měsíc se usadil vysoko na obloze, princezna nemohla najít pokoj. Přemílala v hlavě všechna slova a přemýšlela, kdo je vlastně Věrdran a proč stráží závoj. Nakonec si sbalila vak s medem od hradního včelaře, kousek sýra a lahvičku rosové vody. A s prvním svítáním se potichu vyplížila z hradu.
Cestu jí ukazovali paprsky slunce, ptáci ji varovali svým zpěvem, že tam dál je země jiná. Ale Lída šla statečně. Po třech dnech došla až k hranicím Zakázané krajiny. Tam začala lesknout se tráva jako kusy stříbrných plátků a vzduch byl hustý a podivně voněl po skořici.
Na okraji velkého jezera, jehož voda byla průzračná jako křišťál, uviděla podivné stavení. Dveře byly porostlé mechem a kolem třepotaly malinké žluté světlušky se třpytivými křídly. Lída zaklepala.
Dveře se samy otevřely a z temnoty vystoupila stará žena s vlasy bílými jak hedvábí. V rukou držela čajník.
„Vítej, princezničko. Čekám tě už dávno,“ promluvila stařena.
„Jak víte kdo jsem?“ podivila se Lída.
„Vítr mi šeptá, hvězdy zpívají. Jsem Strážkyně paměti. Vím, že toužíš po zlatém závoji.“
„Ano, ale ne kvůli moci. Jen chci poznat jeho tajemství.“
Stařena se usmála a nalila Lídě čaj vonící po jasmínu. Když ho princezna vypila, před očima se jí zhmotnil obraz – vysoký had se třpytivými šupinami a očima moudřejšíma než tisíc knih. Svíral v ocase závoj, který se vznášel, jako by byl z pohyblivého světla. Věrdran. Hada nešlo přelstít silou. Ale bylo tu něco, co nezná – soucit.
„Musíš za ním jít. Ale ke zlatu ti cesta nepovede. Hledej křídla, která tě zvednou výš.“
A tak Lída poděkovala a šla dál, až došla do pustiny, bez květu a života. Slunce se ztrácelo a začal foukat severní vítr. Tu uviděla pod kamenem tři malá křídla – jedno z papíru, druhé z peříčka a třetí z jiskry. Bezděky je sebrala a nesla dál.
Když došla na vrchol Krvavé skály, spatřila ho – Věrdrana. Byl obrovský, jeho šupiny se leskly jako drahokamy a z očí mu šlehal oheň. Závoj se vznášel nad ním.
„Kdo se odvážil do mé země?!“ zasyčel.
„Jmenuji se Lída a přišla jsem poznat tvé tajemství, nic jiného.“
„Každý, kdo přišel, chtěl závoj pro moc! Proč bys ty byla jiná?“
Lída vytáhla ze vaku tři křídla a položila je na zem.
„Nepotřebuji moc, jen pravdu. Věřím, že i ty ji hledáš.“
Had se zastavil. Jeho oči se rozšířily a najednou začaly téct slzy. Pokrčil se a zašeptal: „Před tisíci lety jsem býval králem. Mým snem bylo létat k hvězdám. Kouzlo závoje mi to umožnilo. Ale chtěl jsem stále víc, a kouzlo mě proměnilo v tvora bez citu. Od té doby strážím závoj a čekám na někoho, kdo mi připomene, že i v hadovi může být srdce.“
Lída se k němu přiblížila a než se mohl odtáhnout, pohladila ho po hlavě.
Závoj začal svítit silněji a silněji – až zakryl celou horu. Když se kouzlo usadilo, had zmizel. Na jeho místě stál muž v šatech z hvězdné látky – bývalý král.
„Zlomila jsi kletbu svou laskavostí.“
Závoj se vznesl a sám se snesl do Lídiných rukou. Ale když ho uchopila, závoj se rozplynul a zanechal po sobě jen tři peříčka, která lehounce poletovala.
„Je jen tvůj, pokud ho nepotřebuješ,“ usmál se král.
Lída se vydala zpět domů, král byvší had jí daroval křídla ze světla, která se uchytila na jejích zádech. S nimi vzlétla nad království a vrátila se k matce, která se štěstím rozplakala.
Od té doby Lída často létala nad královstvím, pomáhala lidem, vyřešila spory a přinášela naději. A každému, kdo se jí ptal, odkud má křídla, pověděla o závoji, hadovi a peříčku soucitu.
A v Svatorůžově se vyprávělo, že skutečné kouzlo není v závoji zlatém, ale v srdci, které vidí dál než oči.