Za dávných časů, kdy listí na stromech zářilo barvami ohně a zlatým světlem podzimu, rozprostíralo se v údolí mezi kopci krásné knížectví jménem Hvozdínek. Bylo to místo plné klidu, starých lesů, vonících sadů a rozzářených luk. Vládnul tam laskavý kníže jménem Janek, který měl dobrou pověst široko daleko. Lidé ho měli rádi, protože věnoval ucho každému, kdo potřeboval pomoc, a srdce měl stejně široké jako jeho rozlehlé polnosti.
Jednoho podzimního rána, když se mlha ještě líně válela v korunách stromů a krajina voněla jablky a suchým listím, přišel na hrad posel z dalekého pohraničí. Jeho kůň byl zpocený a on sám vypadal, jako by nespal celou noc.
„Kníže Janek,“ pronesl třesoucím se hlasem, „v horách se probudil drak.“
V síni nastalo ticho.
„Je celý černý jako popel, jeho oči žhnou jako uhlíky a dech má žhavý jako výheň. Sestupuje z hor, deptá vše živé a jeho řev děsí zvěř i lidi.“
Kníže Janek seděl zamyšlený. Nepomyslel ani na chvíli, že by odvrátil tvář. Věděl, že je jeho povinnost ochránit zem. Ale také věděl, že proti takovému stvoření je obyčejný meč krátký.
Když večer usedl ve své komnatě a oheň v krbu praskal, přišla za ním stará chůva, která ho vychovávala.
„Pane můj,“ šeptla, „když tvůj děd byl ještě mladý, říkávalo se, že v podzimním lese u Posvátných dubů roste kapradí, které kvete rudým světlem. A v jeho květu prý lze nalézt prsten. Ne obyčejný, ale takový, který v sobě nosí moc pradávných kouzel. Říká se, že kdo nosí tento prsten, má srdce chráněné před ohněm a mysl jasnou jako nebe bez mraků.“
Janek ji pevně uchopil za ruku. „Děkuji ti, stará přítelkyně. Vydám se do lesa ještě dřív, než poprvé zakokrhá kohout. Budu-li mít ten prsten, snad budu mít naději postavit se drakovi.“
A tak druhý den za svítání, kdy mlha ještě ulpívala na trávě, oblékl se kníže do vysokých bot, přehodil přes ramena lovecký plášť a vyrazil do lesa. Listí mu šustilo pod nohama, zlaté a rudé jako královský plášť. Veverky mu metely cestu a ptáci zpívali své poslední písně před zimou.
Hledal celé dny. Spal pod širým nebem, pil vodu z potoků a živil se lesními plody. Až jednoho dne nadešel ke staré mýtině, obklopené prastarými duby. Jejich kmeny byly tak tlusté, že by je neobejmuli tři muži, a listí už téměř opadalo. Tam uprostřed mýtiny, obklopen houštím, se zalesklo rudé světlo — květ kapradiny, tak vzácný a nádherný, že Janek ani nedýchal.
Opatrně k němu přistoupil, a když se natáhl, pocítil zvláštní teplo rozlévající se mu po dlani. V květu kapradiny zářil prsten — jednoduchý, zlatý, s jedním jiskřivým kamenem, který působil, jako by zachycoval záři podzimního slunce.
Jakmile si ho navlékl, pocítil pokoj v srdci a sílu v pažích.
„Máš-li srdce čisté, odvahu v žilách a laskavost v mysli, prsten ti bude sloužit,“ ozval se hlas, který připomínal ševelení listí. Janek se otočil a spatřil starce s dlouhým bílým vousem a pláštěm ze spadaného listí.
„Budeš-li ho zneužívat, ztratí se ti,“ dodal stařec a zmizel mezi stromy, jako pára nad vodou.
S prstenem na ruce se Janek vrátil do hradu. Ale ještě než překročil brány, zahlédl z dálky sloup kouře — drak už dorazil do údolí. Vesničané utíkali do lesů, kde se schovávali, a hradní hlídky nervózně napínaly tětivy svých luků.
Drak měl opravdu šupiny černé jako noc a oči planoucí červánky. Z nozder mu stoupal dým a jeho dech spaloval stromy jako sirky. Jakmile spatřil knížete, zaskřípal zuby a zařval.
„Kdo se mi postaví, shoří!“
Ale Janek se nezalekl. Sevřel v dlani rukojeť svého meče, prsten se rozzářil a jeho plamen pohasl. Kníže přistoupil blíž — krok za krokem, pomalu, ale jistě.
Drak zařval a chrlil oheň, ale plamen se rozptýlil dřív, než k Jankovi dolehlo horko. Prsten na jeho ruce zářil, jako by vítr odnášel žár daleko od něj. Kníže Janek se přiblížil až k dračímu čenichu.
„Nepřišel jsem tě zabít,“ řekl pevným hlasem. „Ale jestli necháš pustošit moje zem, nezbude mi nic jiného.“
Drak se zarazil, jeho plameny slábly. Po chvíli sklonil hlavu.
„Celé věky jsem spal v jeskyních hor. Ale lidská srdce začala být k sobě krutá — neslyšel jsem zpěv, ale hněv. Ve snech mi rostla zloba a chtěl jsem ji uhasit ohněm.“
Kníže tiše přikývl.
„Lidé zapomínají na radost a něhu. Ale nejsem sám, kdo si pamatuje. Pomohu ti, aby ses nemusel vracet k hněvu. Jen prosím — opusť naši zem.“
Drak zvedl své obrovské tělo, pohledl Jankovi do očí a pak pohlédl na prsten.
„V tobě zůstala rovnováha,“ pronesl, „odvaha a soucit.“
A než bys řekl „hvozd“, zvedl se do oblak a odletěl zpět k horám, kde se obloha potkává se špičkami stromů.
Lidé slavili Jankův návrat, ale on nikdy nehovořil o síle meče, nýbrž o síle slova a srdce. Prsten ukryl do malého dřevěného pouzdra a uložil ho do zákoutí knížecí knihovny — pro toho, kdo jej jednou opravdu bude potřebovat.
Od těch dob byl podzim v Hvozdínku pokaždé teplý a pokojný. Lesy zpívaly svým šustěním, jablka byla sladká a komíny voněly po sušícím se dřevu.
A v odlétajícím hejnu ptáků si občas někdo všiml stínu, tak velkého jako drak, plujícího mezi oblaky. Ale nikdo se nebál — protože věděl, že nad tímto krajem bdí odvaha a laskavé srdce.