Za devatero horami a devatero řekami se rozkládalo klidné a šťastné království jménem Zlatoles. V jeho středu stál zámek ukrytý mezi líbeznými loukami a voňavými sady. V království vládl dobrý král Radomil, který měl laskavé srdce a spravedlivou duši. Jeho lidé mu důvěřovali a vážili si ho. Jenže i ten nejjasnější den může zakrýt mračno, což se jednoho večera v Zlatolesu opravdu přihodilo.
Jedné noci, když měsíc visel vysoko nad věží hradu a hvězdy se třpytily jako kapky rosy na stříbrném závoji, se nad hrad snesla silná bouře. Vítr skučel v korunách stromů a hromové údery zněly jako bubnování obra. Z temnoty se vynořila tajemná postava – kouzelnice Jaga ze Zapomenutého lesa, o které si lidé vyprávěli strašlivé příběhy, ale nikdy ji nikdo ze živých nespatřil.
„Králi Radomile!“ zvolala svým hlasem, co byl ledový jako zimní ráno. „Tvá vláda je příliš šťastná, příliš poklidná. Nechceš-li, abych tvé království proměnila v poušť, přijmi ode mě dar.“ A mávla rukou z černého dřeva. V tom okamžiku se do sálu vkradl tmavý stín a zaleskl se ve vzduchu jako černý had. Stín vplul králi do srdce a on padl na zem, jako by jej opustil všechen život.
Ale král nezemřel. Otevřel oči, jenže už to nebyly jeho dobré, laskavé oči. Byly temné jako studna bez dna. Od toho dne se celá země proměnila. Květiny přestaly kvést, ptáci zpívali smutné písně a lidé zavírali okenice už za soumraku. Král byl stále na trůnu, ale nebyl to on. Stal se králem stínu – chladným, vzdáleným a tvrdým.
Královna Viola a jejich dcera, princezna Elinka, byly zoufalé. Elinka, ač byla teprve dvanáctiletá, měla srdce silné a statečné jako lev. Když viděla, jak její otec každý den vítá ráno s pohledem prázdným jako zimní pole, věděla, že musí něco podniknout.
Jednoho večera zaklepala na dveře staré moudré ženy, která žila v chaloupce ve Vrbinovém háji. Ta žena byla dříve slavnou kouzelnicí, ale už dávno složila své hůlky a žila v poklidu. Přesto Elince s bolestí v očích otevřela.
„Dítě, co tě přivádí v tuto pozdní hodinu?“ zeptala se chraplavým hlasem.
„Můj otec je pod kletbou. Potřebuji vaši pomoc,“ řekla Elinka s pevným hlasem.
Stařena si ji chvíli tiše prohlížela, pak řekla: „Tvůj čin je odvážný. Pomohu ti, ale nebude to lehké. Kletbu může zlomit pouze perla čistého vidění, která se skrývá hluboko v srdci Mlžného jezera. Jen ten, kdo má srdce upřímné a nezištné, se k ní může dostat.“ A pak jí svěřila kouzelný plášť, který princeznu uchranil před zimou, hladem a nebezpečím, a malý měšec se stříbrným prachem, který ochránil před zlými mocemi.
Elinka se vydala na cestu ještě za tmy. Překročila řeku Trnité vlny, prošla Skrývaným lesem, kde stromy šeptaly podivná varování, a na mýtině se potkala s liškou, která k ní promluvila lidským hlasem. Nabídla Elince pomoc pod podmínkou, že jí jednou za to vrátí laskavost.
Když došla k Mlžnému jezeru, pronikající mlha ji objímala jako studené závoje. Voda byla tak tichá, že jako by ani nežila. Elinka nevěděla, jak najít perlu. Vzpomněla si však na slova kouzelnice: „Ten, kdo má upřímné srdce…“ Usedla tedy na břeh a rozpovídala se k jezeru. Vyprávěla o svém otci, jak ji brával na vyjížďky, jak mu nosila jablka do zahrady, jak ji učil kreslit královské znaky. Její slzy padaly do vody a mlha se začala tiše rozptylovat.
Z vody se vynořila zvláštní postava – žena s vlásky z vodních rostlin a očima zářícíma jako hvězdy. „Tvé srdce je čisté,“ řekla a podala Elince perlu velikou jako ořech, ve které se zrcadlily všechny barvy duhy. „Ale cesta zpět bude těžší než ta, kterou jsi přišla.“
A opravdu, jakmile se Elinka otočila, začala země běsnit. Stromy se ohýbaly, kameny se drolily jako perník a ze země vylézali tvorové z nočních můr. Elinka běžela, co jí nohy stačily, ale zahlédla, jak na ni z nebe míří temný stín – kouzelnice Jaga.
„Tu perlu mi nedáš, holčičko!“ zasyčela a vrhla na ni kouzlo z plamenů. Elinka se však rozpomněla na stříbrný prach od kouzelnice z Vrbinového háje. Prudce otevřela měšec a prach se rozvířil do víru světla. Jaga zakvílela, až stromy zanaříkaly, a zmizela jako kouř.
Když Elinka dorazila zpět do zámku, běžela rovnou do trůnního sálu. Její otec seděl na trůně, oči stále tmavé, ruce svíraly opěrky jako železné kleště.
Elinka před něj poklekla a položila perlu na jeho dlaň. „Tati,“ zašeptala, „vzpomeň si na své srdce, na lásku, co jsme si vždy nosili. Tohle je perla, která ukáže pravdu těm, kteří ji nosí uvnitř.“
Chvíli se nedělo nic. A pak – perla se rozzářila. Modré světlo ji obklopilo a propuklo jako sluneční paprsek po dlouhé noci. Král se otřásl a jeho temné oči se naplnily slzami. Stín odplul jako dým ve větru a král opět povstal jako muž, kterého celá země znala a milovala.
Zlatoles se probral z ticha smutku – květiny opět rozkvetly, ptáci zpívali a král objal svou dceru s vděkem a láskou.
A co kouzelnice Jaga? Zmizela ze světa lidí, poražena silou lásky a čistoty srdce. Ale princezna Elinka věděla, že dobro se musí dál chránit a opatruje se každým činem, každým slovem a úsměvem.
Král vzdával díky své dceři a slíbil, že bude vládnout s ještě větší moudrostí. Kouzelnice z Vrbinového háje zase rozevřela staré knihy, protože poznala, že dobré kouzlo má ve světě stále své místo. A liška, která kdysi nabídla pomoc, se jednou objevila u brány zámku – a když Elinka uviděla její oči, věděla, komu dluží vděk. Přivítala ji a s úsměvem nabídla teplou misku mléka.
Od té doby se v království Zlatoles zpívaly písně o statečné dívce, která zachránila nejen svého otce, ale naději pro celé království, a která připomněla, že nejmocnější kouzlo ze všech je láska.