Hluboko v srdci Starého lesa se mezi stromy proplétal potůček, jehož voda zpívala tichou píseň. Listí na stromech kolem něj šeptalo ve větru a vonělo po podzimu. V tom lese žila děvčátko jménem Lada, která měla zrzavé vlásky jako kaštany a oči zvědavé jako srnka. Bydlela v chaloupce u kraje lesa spolu s babičkou, která se vyznala v bylinkách a koření. Babička uměla připravit léčivý čaj proti jakékoli bolesti a vždy říkala, že v každém lístku, kořínku či kvítku se skrývá kousek kouzla.
Jednoho dne, když se podzim oblékl do svých nejbarevnějších šatů, babička požádala Ladu, aby jí donesla do lesa košík s kořením. „Musíš jej odnést až k Dubu pamětníku,“ řekla, „tam žije strážkyně lesa, která potřebuje pomoc. Ale dávaj pozor, Lado, něco v lese se poslední dobou změnilo. Listí padá příliš brzy a potůček zpívá smutněji než jindy.“
Lada si vzala košík a vydala se na cestu. Šla po známé pěšině, ale čím dál pronikala do lesa, tím bylo vše tišší a zvláštnější. Vítr jako by se schoval a místo veseleho šustění listí byl slyšet jen tichý šepot. Potůček, který obvykle cinkal jako zvoneček, teď zpíval hlubokou, smutnou melodii, při níž běhal mráz po zádech.
Najednou zaslechla těžký povzdech, jako by si celý les povzdychl zároveň. Zvedla oči vzhůru a uviděla, jak se z koruny starého habru snáší na zem zlatavý list. Když dopadl, místo radostného zašustění se ozvalo tiché: „Pomoz nám…“
Lada se zastavila. „Kdo to řekl?“ zeptala se rozechvěle.
„Listy,“ zašeptal potůček, který se vinul pod jejími nohami. „Les je zakletý. Každým dnem chřadne…“
„Zakletý?“ podivila se Lada.
„Zlá kletba padla na Dub pamětník,“ řekl potůček. „Strážkyně lesa zmizela, a když není ochránkyně, všechno pomalu odumírá. Jen ona zná starodávné koření, které může kletbu zlomit.“
Lada sevřela košík a odvážně přikývla. „Pomohu vám. Donesu jí koření i když nevím, kde je.“
„Najdeš ji,“ zašeptal jeden z listů, který se samovolně vznesl a usedl Ladě na dlaň. „Já tě povedu.“
A tak se Lada vydala dál, vedena kouzelným listem a smutnou písní potůčku. Les kolem se pomalu měnil. Stromy byly pokroucené, bez listí a voda potoka ztrácela svou čirost. Lada ale neuhýbala, i když ji občas ze stínů pozorovaly oči a větve se natahovaly jako paže.
Po chvíli došla k malému jezírku, které dřív bývalo plné leknínů. Teď z něj stoupala mlha a nad hladinou visel chlad. U jezírka seděla stařenka v šedém plášti, s očima bystrýma jako vlk.
„Vítám tě, Lado,“ řekla. „Čekala jsem tě.“
„Jste strážkyně lesa?“ zeptala se Lada.
Stařenka pokývla. „Ano, ale kletba mě uvěznila zde. Nemohu k Dubu. Pouze koření ze zahrady čtyř živlů může zlomit kletbu. Ale zahrada je střežena strachem…“
Lada beze slova sáhla do košíku a vytáhla malý uzlíček, který jí babička svěřila. Když ho rozevřela, kolem se rozvoněl hřebíček, rozmarýn, tymián a bobkový list. „Je to ono?“ zeptala se.
Stařenka se usmála, poprvé odhalujíc svoji laskavou tvář. „Ano. Ale aby to koření mohlo pomoci, musí být smíšeno přesně podle pradávného receptu a spařeno vodou z pramene radosti, který zmizel.“
„Pak ho najdu,“ řekla Lada rozhodně.
Strážkyně kývla. „Prameni lze najít, když se člověk nezalekne svých obav.“
S těmi slovy se rozplynula jako mlha a zanechala po sobě jen sedmikrásku. Když ji Lada zvedla, ozářilo se okolí světlem, které ukázalo cestu vedoucí mezi stromy dolů do rokle, kterou dřív nikdy neviděla.
Nebála se. Vydala se dolů, kde kořeny stromů visely jako liany a stíny běhaly po mechu. Náhle uslyšela šeptající hlasy: „Nedokážeš to… Ztratíš se… Je to marné…“ Byly to její vlastní obavy, které nabyly hlasu.
Zastavila se. Zavřela oči. Vybavila si babiččin hlas, teplý čaj a smích, když hraje doma na flétnu. Vzpomněla si na písničku, kterou jí babička zpívala, a začala ji potichu broukat.
Hlasy ustupovaly. Temnoty se rozplynuly. A před ní se objevila jeskyňka, z jejíhož středu prýštila voda ve všech barvách. Když nabrala hrst do lahvičky, voda se rozjasnila a kolem zavonělo jaro.
S vodou v kapse a kořením v ruce se vydala ke starému dubu. Když ho našla, byl schvácený, popraskaný, listy visely smutně. Lada postavila kotlík, přidala koření v přesném pořadí, jak ji to babička učila: nejprve tymián pro srdce, rozmarýn pro mysl, hřebíček proti bolesti a nakonec bobkový list pro odvahu. Pak přilila vodu z pramene.
Zavonělo to jako svatodušní ráno. Kouř se z kotlíku zvedl a obtáčel dub, šeptal slova v neznámém jazyce. Vtom vyšel z dubového stínu duch lesa s očima zelenýma jako mech. „Díky tvé odvaze byla kletba zlomena. Les si tě zapamatuje.“
Potůček vypustil smích, jako když se rozbijí krystalky ledu. Listí se zvedlo z trávy jako ptáci a začalo tančit ve vzduchu. Stromům se vrátila barva, květy se rozevřely a vůně lesa byla silnější než kdy dřív.
Strážkyně lesa se vrátila do své podoby a poděkovala Ladě. „Máš srdce silné jako dub. Odteď budeš přítelkyní lesa. A kdykoli budeš potřebovat pomoc, řekni do větru mé jméno.“
Lada se vrátila domů za babičkou, která už čekala s teplým medovým čajem. A ten večer, mezi plamínky v krbu a šustěním podzimního listí, si obě vyprávěly příběh o odvaze, kouzelném koření a záchraně kouzelného lesa.