Na okraji hustého lesa, kde ptáci zpívali své nejkrásnější písně a motýli tančili mezi květy, stávala malá vesnička jménem Jablonice. Všichni obyvatelé zde žili v míru a radosti, a největší pýchou vesnice byla stará jabloň, která rostla na vršku za vesnicí.
Tato jabloň nebyla jen tak ledajaká. Byla velmi vysoká, měla stříbřité listy, které se třpytily ve slunečním světle, a její jablka byla zlatá jako podzimní slunce. Když je někdo snědl, uzdravil se z každé nemoci, získal moudrost starců i radost dětí. Lidé věřili, že je kouzelná, a pečovali o ni po generace.
Jednoho dne však do vesnice zavítala zvláštní postava. Byl to muž v černém plášti s tváří zastřenou kápí. Nikdo nevěděl, odkud přišel, ale jeho oči byly chladné jako zimní vítr. Představil se jako Marnak a nabídl se, že vesnici pomůže ochránit jabloň před nebezpečím.
Zpočátku ho lidé vítali. Tvrdil, že je kouzelník a umí rostliny chránit před škůdci a suchy. Ale hned první noc po jeho příchodu zazněly lesem zvláštní zvuky a jabloň začala vadnout. Její listy ztrácely stříbrný lesk, zlatá jablka zhnědla a začala padat na zem.
Vesničané byli zoufalí. Nikdy předtím se nic takového nestalo. Marnak se tvářil smutně a tvrdil, že jediný způsob, jak jabloň zachránit, je dát mu kořen stromu, prý aby mohl uvařit kouzelný elixír.
Mezi vesničany žila dívka jménem Elenka. Byla zvědavá, odvážná a měla dobré srdce. Všimla si, že od Marnakova příchodu je všechno jinak a že jeho stín jakoby pohlcuje světlo okolo. Jedné noci se vydala tajně k jabloni a uviděla podivné věci: Marnak stál u kořenů a mumlal temné zaklínadlo, ze kterého šel mráz po zádech. Stříbřité listy potemněly a z nebe se zatáhly hvězdy.
Elenka neváhala a běžela do lesa za svou prababičkou, která kdysi bývala bylinkářkou a znala tajemství kouzel. Prababička jí svěřila starou knihu, kde bylo zapsáno, že jabloň je chráněna pradávným kouzlem a své síly získává z čistoty lidských srdcí. Marnak však štěpil jabloň temnou magií a pokoušel se sílu stromu přeměnit v mocné zlo.
A tak Elenka dostala úkol: najít starobylé zaklínadlo, které dokáže kouzlo zvrátit a strom zachránit. Zaklínadlo se prý nacházelo ve Zpívající jeskyni za horami, střeženo bytostmi z mlhy.
Elenka se vybavila pláštěm, chlebem od maminky a přívěskem s perličkou, který jí darovala prababička, a vypravila se na cestu. Cestou potkala mluvícího kosa jménem Švitoš, který jí slíbil pomoc, jelikož slyšel, že celý les onemocněl od chvíle, co jabloň vadne.
Společně putovali horami, brodili se přes řeky, prošli Temným hájem, kde stromy zpívaly varovné písně, a konečně dorazili ke vchodu do Zpívající jeskyně. Jeskyně sama zpívala něžnou melodii, která Elence připomínala ukolébavky z dětství.
Uvnitř se však setkali s mlhovou bytostí jménem Virdana, která varovala, že zaklínadlo nelze získat silou. Může být předáno jen tomu, kdo svůj úmysl myslí opravdu upřímně. Elenka zavřela oči, položila si ruce na srdce a pronesla přání, že nechce jabloň zachránit pro vlastní prospěch, ale pro lidi, pro les, pro vše živé. Jeskyně se rozzářila, rozpustila mlhu a před dívkou se objevil svitek se starým kouzlem.
Když Elenka se Švitošem dorazila zpět do vesnice, byl už den zimní rovnodennosti. Marnak stál pod jabloní a právě se chystal vyslovit poslední část svého temného kouzla. Než to však stačil dokončit, Elenka přistoupila, rozvinula svitek a čistým hlasem odříkala staré světelné zaklínadlo:
„Z hvězdných paprsků chraň se stromu sílo,
v srdcích čistých budiž tvé útočiště stálé,
temná slova se v prach rozplyň,
nech lásku růst tam, kde zlo bránilo dál.“
Jakmile dozněla slova, obloha se rozjasnila, stromy zazelenaly a jabloň opět rozzářila své listy i plody. Marnak zakřičel mocným hněvem, ale vzápětí byl obklopen vírem světla a zmizel jak pára nad hrncem. Jeho kouzla se rozpadla, temnota zmizela a jabloň se probudila.
Vesnice propukla v radost, lidé slavili a Elenka se stala hrdinkou. Ale nejvíc ji těšilo, že zlatá jablka opět rozdávala uzdravení a radost. Každé jaro vesničané pořádali slavnost, kde zpívali písně vděčnosti jabloni, Zpívající jeskyni a Elence, která svým srdcem vrátila naději.
A jabloň od těch dob rostla ještě vyšší a zářivější než dřív. Svým třpytem chránila celé okolí a věrní kosové hlídali její větve, aby temnota nepřekročila její kořeny.
V lese se opět ozýval smích, řeky zurčely radostněji a v srdcích lidí rostla víra, že láska a odvaha dovedou porazit i tu nejtemnější noc.