Za sedmero kopci, kde se ranní mlha vznášela jako jemný šátek, stála malá vesnička obklopená hlubokými lesy. V té vesničce žila holčička jménem Anička. Měla velké hnědé oči a vlasy barvy kaštanu. Denně pomáhala mamince na zahradě, sbírala bylinky a vítala každého, kdo procházel jejich dřevěnou brankou.
Za domkem rostla stará jabloň. Nebyla obyčejná – její větve se klonily do zvláštních tvarů a jablka, která na ní rostla, byla lesklá jako sklo. Legendy říkaly, že tato jabloň vyrostla z pecky, kterou kdysi zasadila lesní víla a jejíž plody umí zahnat každou nemoc. Anička o kouzelnosti jabloně nikdy nepochybovala, protože její babička si prý každé ráno utrhla jedno jablíčko, a dožila se více jak sta let.
Jednoho dne však jabloň přestala plodit. Listy zčernaly, větve se začaly kroutit a v jejím stínu už nevyklíčila ani pampeliška. Maminka si myslela, že je to jen stáří, ale Anička cítila, že se děje něco zlého.
Zašla tedy za dědečkem Matějem, nejstarším obyvatelem vesnice, který celé dny sedával na lavičce u rybníka a vypravoval příběhy. Když slyšel o nemocné jabloni, zamračil se a pokýval hlavou. „Tohle není obyčejná nemoc,“ řekl vážně. „Tvé jabloni někdo ublížil. Možná lesní duch se rozzlobil, nebo někdo vzal, co neměl.“
„Co mám dělat?“ ptala se Anička.
Dědeček ji zavedl do svého domku a z truhlice vytáhl starý svit pergamenu. „Tohle je mapa k zapomenuté bylince zvané hvězdná mateřídouška,“ řekl. „Roste jen hluboko v zakázaném lese, kam se bojí i srnky. Ale jen ta bylinka má sílu uzdravit tvou jabloň.“
Anička se nezalekla. Zavázala si na hlavu šátek, do kapes nasypala sušené šípky a skořici, a vydala se na cestu podle mapy. Vedla ji po pěšině, která už byla dávno zarostlá kapradím. Vstoupila do lesa, temného a tichého, a slunce nad hlavou jako by pohaslo.
Když dorazila k prvnímu rozcestí, postavila se jí do cesty liška. Mluvila lidským hlasem: „Kam kráčíš, holčičko?“
Anička se nedivila. Přeci jen, les měl pověst kouzelného kraje. Popsala lišce své trápení a ta jen pokývala hlavou. „Projít lesem smíš, ale musíš mi jedno slíbit. Až najdeš, co hledáš, vrať se tou samou cestou a nezapomeň svému srdci děkovat za statečnost.“
Anička slíbila, jak si přála, a liška ji pustila dál. Cesta teď vedla kolem starého dubu, v jehož kmeni byly vyřezány runy, a poté přes kamenný most, který se pod její vahou jemně chvěl.
Když se přiblížila k cíli, zastavil ji zvláštní zvuk – zpěv, který nepatřil člověku, ani ptákovi. Spoza kapradin vystoupila dívka celá zelená, s listy místo vlasů. „Hledáš hvězdnou mateřídoušku?“ otázala se.
„Ano,“ přikývla Anička.
„Musíš se vydat do Slzavého údolí, kde nikdo nesmí plakat. Jinak se voda promění v led a pohltí tě.“
Anička poděkovala a pokračovala dál. Když konečně dorazila do údolí, spatřila pole plné bylinek s drobnými stříbrnými kvítky, které voněly po mátě, medu a slunci. Naplnila svou lněnou taštičku květy, ale pak zahlédla něco zvláštního – na kraji pole ležela truhla. Byla pokrytá mechem a měla zámek ve tvaru jablka.
Anička si vzpomněla, jak ji liška žádala, a i když ji truhla velmi lákala, rozhodla se nejprve bylinku donést domů. Cestou však slyšela šepot větví, které jí říkaly: „Truhla je klíč. Jabloni nestačí jen bylinka. Otevři ji, jinak ti kouzlo dlouho nevydrží.“
Se srdcem bušícím jako zvon se Anička vrátila do údolí. Truhla stála na svém místě a tajemně svítila ve večerním šeru. Když přiložila jedno z kouzelných jablíček z loňské sklizně, které si schovala pro štěstí do kapsy, zámek cvakl a víko se otevřelo.
Uvnitř neležely žádné poklady, ale svítící semínko, zářící jako hvězda. Vedle něj byl pergamen, na kterém stálo: „Zasaď mě pod tvou jabloň, a nový život začne.“
Anička se vrátila domů právě za úsvitu. Vesničané se divili, odkud jde, celá špinavá, ale s očima plnýma světla. Pod starou jabloň vykopala jamku, vložila semínko a zasypala ji hlínou společně se stříbrnými kvítky mateřídoušky.
Za tři dny z mrtvé jabloně vyrašily nové výhonky, a do týdne byla celá pokrytá květy vonícími jako perník a jaro dohromady.
Od té doby jabloň pravidelně rodila kouzelná jablíčka, která stačila jen sníst a nemoc se rozplynula jako pára. A Anička? Nejenže zachránila jabloň, ale stala se moudrou bylinkářkou. Vesnice z ní byla pyšná a hodní lidé z daleka i blízka přicházeli, aby jim poradila.
Ale Anička nikdy nezapomněla na radu lišky a své srdce si vážila jako nejvzácnější poklad. A truhla? Ta zůstala prázdná, ale stála stále pod jabloní – připomínka, že když nás vede láska, i ten nejhlubší les ukáže cestu.