V království zapomenutého údolí, kde se lesní cesty proplétaly mezi vysokými horami a křišťálově čistými potoky, stálo malé městečko jménem Červená luka. Město bylo známé svou pohostinností a hojností, a to i díky každoročnímu kašovému svátku, který se konal na náměstí plném barevných květin. Celý kraj voněl po sladkých a slaných kaších, které místní obyvatelé vařili ze svých nejpečlivěji střežených receptů.
Jednoho podzimního rána, jen pár dnů před svátečním veselím, dorazil do Červené luky mladík jménem Vojta. Měl oči stejně jasné jako modrá obloha a statečné srdce, které často toužilo po dobrodružství. Vojta našel útočiště u laskavého hospodského pána, který jej přijal pod svou střechu výměnou za pomoc v hostinci.
První noc, zatímco hodiny tiše odbíjely půlnoc, Vojtu probudil podivný zvuk. Vydal se za ním a našel starého muže, jak se bezradně prochází po náměstí. Měl dlouhé šedé vlasy a oči plné moudrosti, ale ve tváři výraz smutku.
„Proč jsi tak zarmoucen, dědečku?“ zeptal se Vojta.
„Ach, mladý muži, mé jméno je Kamil a jsem strážcem starobylé kouzelné brány k zemi obrů,“ začal starý muž vyprávět. „Každý rok používáme tuto bránu, abychom přinesli výtečnou obří kaši, která je hlavní ozdobou našeho svátky. Ale letos je brána zamčena a klíč byl ukraden zlým obrem, který si přeje zkažený konec naší oslavy.“
Vojta se cítil pohnutý Kamilem a rozhodl se pomoci. „Najdu klíč a přinesu jej zpět,“ prohlásil odvážně. Starý strážce pokýval hlavou a podal mu mapu vedoucí k bráně, za níž ležela země obrů.
Vojta se vydal na cestu. Procházel hustými lesy a překonával strmé hory. Cestou ho provázeli ptáci svým zpěvem a vítr ho hladil po tváři, jako by ho povzbuzoval k dalším krokům. Brzy dorazil k mýtině, kde stála starobylá, mechem porostlá kamenná brána. Avšak bez klíče nemohl pokračovat.
Tu si všiml, že nedaleko brány sedí veliký obr jménem Hromoslav. Měl vlasy zlaté jako letní slunce a oči hluboké jako dvě tůňky. Přesto v jeho očích tkvěla zlost a trucovitost.
„Co hledáš, mrňavý člověče?“ zabručel Hromoslav, když si všiml Vojty.
„Jsem Vojta a přišel jsem požádat o navrácení klíče,“ odpověděl mladík s odvahou.
„Klíč je můj, aby mě lidé přestali rušit a krást mou kaši,“ odpověděl obr neústupně.
„Rozumím, že tě to trápí. Ale není správné bránit lidem v jejich oslavách,“ odvětil Vojta. „Pokud mi dáš klíč, zajistím, že z každé misky kaše bude dána porce i tobě.“
Obr se na chvíli zamyslel a pak přikývl. „Tvé slovo musí být ctěno. Pokud se tak nestane, uvalím na váš svátek kletbu.“
Vojta souhlasil a Hromoslav mu dal klíč. S ním se vrátil k bráně a její starobylé zámky se s cvaknutím otevřely. Mladík prošel bránou do země obrů, kde stály obří pole zlaté obilí a hrnce obrovských rozměrů, ve kterých se vařila kaše lahodně vonící po lípě.
S pomocí kouzelné pánvičky, kterou mu Kamil předal před cestou, Vojta nabral dostatečné množství kaše a radostně se vydal nazpět do Červené luky.
Město již čekalo s napětím. Všichni obyvatelé se shromáždili na náměstí a s radostí přivítali Vojtu jako hrdinu tohoto dobrodružství. Když Vojta rozděloval kaši mezi obyvatele, nezapomněl na svůj slib a dal poslat největší mísu Hromoslavovi jako poděkování za jeho pochopení a vstřícnost.
Obr, potěšený sladkostí jak kaše, tak dobrého lidského slova, se na oplátku rozhodl býti věrným přítelem městu Červená luka. Každý rok se od té doby scházel s obyvateli města při oslavě a přinášel jim dary ze své země.
Tak svátek pokračoval ve své plné kráse a pohoda vládla všem přítomným, zatímco Vojta, nyní legendou, seděl u ohně a líčil dětem, jak jednoho dne překonal nejednu překážku, aby učinil svět o něco lepším místem.
A tak bylo a bude v Červené luke.