Za sedmero kopci, v údolí plném květin a starých ovocných stromů, stála malá vesnička zvaná Hruškov. Jméno dostala podle obrovské hrušně, která rostla uprostřed návsi. Ta hrušeň byla stará stovky let a vesničané věřili, že je kouzelná. Každý podzim na ní vyrostly zlaté hrušky, které zůstaly šťavnaté i během nejkrutější zimy. Lidé říkali, že ten, kdo sní nejzralejší hrušku o úplňku, spatří svůj osud.
V Hruškově žila holčička jménem Anička. Bylo jí deset let, měla vlasy jako hedvábí a oči lesklé jako studánka. Každý den běhala pod tou starou hrušní, která jí šeptala ve větříku prastaré příběhy. Anička milovala poslouchat, co jí strom vypráví, i když jí nikdo jiný nevěřil, že hrušeň skutečně mluví.
Jednoho večera, když měsíc dorůstal do úplňku, spatřila Anička pod stromem podivnou postavu. Byl to starý muž v dlouhém plášti, na hlavě měl klobouk se stříbrnou peříčkem a v ruce držel vycházkovou hůl zakončenou krystalem. Muž se jí mile usmál.
„Dobrý večer, Aničko,“ pronesl tiše. „Jmenuji se Kouzleldor. Jsem kouzelník a přišel jsem chránit hrušeň.“
Anička vytřeštila oči. „Chránit? Je snad v nebezpečí?“
„Ó ano,“ přikývl kouzelník. „Jedna stará vědma z hor, jménem Věroslava, se rozhodla, že hrušeň ukradne. Chce její zlaté hrušky proměnit v elixír věčného mládí.“
„Ale to nemůže!“ vyhrkla Anička. „Bez hrušně by naše vesnice nebyla šťastná.“
„Právě proto potřebuju pomoc někoho, kdo má srdce čisté jako kapka rosy. Tebe,“ řekl Kouzleldor a uklonil se hluboce.
Anička nezaváhala. „Co mám udělat?“
Kouzelník vytáhl ze svého pláště malý vak. Z něj vytáhl tři věci: stříbrný klíč, hrst měsíčního světla zachyceného v lahvičce a pergamen popsaný runami.
„Toto je Měsíční mapa,“ řekl. „Ukáže nám cestu k horské jeskyni, kde Věroslava spí. Musíme jí zabránit použít kouzlo dřív, než přijde úplněk.“
Ještě té noci se Anička vydala s Kouzleldorem na cestu. Šlapali přes louky vonící mateřídouškou, přebrodili řeku, kde voda zpívala tiché písně, a stoupali po stezce, která vedla k temnému hvozdu na úpatí hor.
V lese narazili na strážce stromů – podivná stvoření, která byla půlí dřeva a půlí kouzla. Jeden z nich, jménem Bukoslav, zvedl pařát a řekl: „Jen ti s čistým úmyslem mohou projít.“
Anička, beze strachu, přistoupila k němu a podala mu hruškové jádro. „Toto je z plodu našeho stromu. Přísahám, že jdeme chránit jeho život.“
Strážce sklonil hlavu a stromy se tiše rozestoupily.
Za hlubokým lesem našli prastaré schody vedoucí do hor. Tam, na holém skalisku, našli jeskyni, z níž vycházel chlad jako z mrazivé noci. Kouzelník vytáhl lahvičku s měsíčním světlem a světlo ozářilo temnotu.
Uvnitř spala stará žena s dlouhými stříbrnými vlasy a ostře řezanou tváří. Ve vzduchu visel kotel, pod kterým plál oheň bez dřeva, a v kotli se vznášela zlatá hruška, přesně taková, jaké rostly na jejich stromě.
„Přišli jsme pozdě!“ zašeptala Anička zděšeně.
„Nikoliv,“ odpověděl Kouzleldor. „Měsíční hodina ještě neudeřila.“
Kouzelník začal tiše odříkávat zaklínadla z runového pergamenu. Ovšem právě v ten okamžik se Věroslava probudila. Z jejího pohledu sršelo hrozivé světlo.
„Vy mě nezastavíte!“ zakvílela a zvedla ruce, z nichž vyšlehl fialový proud ohně.
Anička uhnula a v běhu popadla pergamen, který kouzelník upustil. Tiše zašeptala slova, která si všimla, že Kouzleldor opakuje: „Luna, luminis, fiducia…”
Světlo začalo vyzařovat z její hrudi. Pergamen se rozzářil a zlatá hruška v kotli praskla, proměnila se v oblak světla, který se rozplynul mezi stěnami jeskyně.
Věroslava zakřičela bolestí, ale nebylo to zranění – byl to nářek někoho, kdo přišel o sen. Nakonec se změnila v proud hvězdného prachu a zmizela do noci.
Kouzleldor se zvedl ze země a smekl klobouk. „Aničko, zlomila jsi kouzlo. Ne silou, ale srdcem.“
Anička se jen usmála.
Když se vrátili do Hruškova, hrušeň vítězoslavně zazářila i v noci. Její větve se sklonily k zemi, jako by se klaněla.
Celá vesnice slavila. Nikdo už nikdy nepochyboval o Aničce ani o tom, že hrušeň mluví.
Dny plynuly a Kouzleldor se jednoho rána vydal dál světem. Než odešel, položil Aničce ruku na hlavu a řekl: „Jednou možná budeš větší kouzelnice než já.“
Ale Anička se nezajímala o moc. Stačilo jí, že každý večer mohla sedět pod svou hrušní a slyšet její šeptání. A pokaždé, když vysvitl měsíc, tančila její koruna ve světle jako zlatý déšť a celá vesnice spala sladce, chráněna kouzlem, které vzešlo ne z hůlky, ale z čistého srdce.