Bylo, nebylo, za sedmero horami a devatero řekami, v kraji zalitém sluncem, rozkládalo se poklidné království jménem Rozkvětov. Lidé tam žili v míru a hojnosti, neboť země byla úrodná, řeky čisté a v srdci královského paláce rostl zázračný květ, který v noci zářil jako hvězda a vyzařoval kouzelnou sílu – prý kdokoli, kdo se na něj podíval se srdcem ryzím, pocítil náhlou radost a naději.
Květ se jmenoval Sluneční perla a království si jej střežilo jako největší poklad. Každé ráno jej královna – moudrá a laskavá vladařka Evelína – zalévala vodou z Hvězdného pramene, který tryskal vysoko v horské pustině. Bez této vody by květ uvadl a s ním i radost celého lidu.
Jednoho dne, když se obloha zatáhla a vítr zaskučel ve větvích, dorazil do království podivný kočár. Měl kola černá jako uhel a boky pokryté šupinkami ledového skla. Vystoupil z něj cizinec celý oděný v šedivém plášti, oči mu žhnuly jako uhlíky a jeho hlas zněl jako sykot deště.
„Jsem poutník jménem Marnok,“ pravil, když předstoupil před královnu. „Slyšel jsem o vašem květu a žádám jen malý okvětní lístek, abych mohl světlem jeho krásy posvítit na svou cestu.“
Královna však pokývala hlavou. „Květ patří lidem Rozkvětova. Jeho síla prudce slábne, je-li z něj vytržen byť jen jeden lístek.“
Marnok se zamračil, zaskřípal zuby – ale nic dalšího neřekl. Kočár zmizel stejně tiše, jako dorazil.
Té noci však květ pohasl. A královna Evelína, jindy plná dobré nálady, onemocněla a ulehla.
Rádci a čarodějové hledali odpověď a brzy bylo jasné: někdo zcizil kapky vody ze Hvězdného pramene. Bez nich květ uvadá a s ním i srdce království.
Zoufale vzhlíželi královi k nebi – a právě tehdy do sálu vstoupila pekařova dcera.
Byla to drobná dívka jménem Rózička. Byla chudobná, ale její srdce bylo čisté jako ráno v jarním lese. Chodívala každé ráno do lesa sbírat bylinky pro nemocné a pomáhala otci s pečením chleba. Její ruce znaly hnětení těsta stejně dobře jako objímání nemocné kočičky.
„Dovolte mi vydat se k Hvězdnému prameni,“ řekla statečně. „Přinesu vodu dříve, než květ navždy uvadne.“
Rada byla rozpačitá – tak jemná dívka na nebezpečnou cestu? Ale květ bledl každou hodinou, a tak královna přikývla a obdarovala Rózičku mini Kočárem z jabloně – kouzelný vozík, který se dokázal pohybovat i bez koní, jakmile mu dívka zadala směr.
A tak jednou časně zrána vyrazila Rózička z brány paláce. V kočárku měla zabalený krajíc čerstvě upečeného chleba, malý měšec s bylinkami a srdce plné odvahy.
Prvním místem, kterým musela projet, byl Les šeptavých borovic. Stovky let odtamtud nikdo nepřinesl dobrou zprávu – stromy tam totiž vábily poutníky svým zpěvem a nechaly je bloudit dokola věčně.
Ale Rózička na stromy nedbala. Z batůžku vytáhla krajíc chleba a rozdrobila jej pro lesní ptactvo. První sýkorka jí sedla na rameno a začala ji provázet. Za ní vzlétli další ptáčci – drozdi, rehek a dokonce i sojka.
„Tudy, tudy,“ pípali, „neboť kdo se rozdělí s hladem, nezabloudí v listí.“
Díky nim projela lesem a zakrátko dorazila ke Skleněnému jezírku. Voda v něm byla tak čistá, že se v ní zhlédl i déšť a studna. Ale jakmile se Rózička pokusila s kočárkem přejet po lávce, zvedla se mlha a na její cestu vstoupilo stvoření malé, ale rozhodné – trpaslík s kloboukem z trávy a rukama celýma od hlíny.
„Stůj,“ zahalekal malý, „přes jezírko pustím jen toho, kdo zná Pravdu o chlebu.“ A založil si ručky do pasu, jako by měl celou noc času čekat.
Rózička se zamyslela a zavolala: „Chléb je víc než potrava. Je to dar ze země a práce rukou. Spojuje lidi u stolu.“
Trpaslík rozšířil oči a zasmál se.
„Povíš-li mi, kolik práce je třeba, než se urodí, zadělá, upeče… pak smíš dál.“
A tak Rózička vyprávěla, jak roste obilí, jak se sklízí, meje a mele. Vyprávěla, jak její otec vstává za svítání a jak jí maminka učila správně obracet těsto.
Trpaslík jen přikyvoval. Nakonec zvedl ručky a luskl. Lávka se rozzářila zeleným světlem a kočárek s Rózičkou přejel, jako by jej vedla samotná síla země.
Na konci cesty, vysoko v horách, kde šuměl ledový vítr a sníh se hromadil do věží, našla Rózička Hvězdný pramen. Ale ouha – před ním stál Marnok se svým ledovým kočárem. Jeho prsty měly podobu mrazu a v očích měl touhu.
„Dítě, co tu děláš?“ zasyčel. „Voda patří mně – pramen je můj.“
„Nemůže být tvůj,“ odvětila Rózička. „Patří květu, který dává radost lidem. Tvůj chlad ji bere.“
Marnok se zasmál chladně a vztáhl ruku. Ale v tu chvíli z jejího batohu vypadl kus chleba – ten, který darovala lesním ptáčkům.
Upadl do sněhu, ale nezmrzl – naopak: začal zářit teplem. Marnok ustoupil, jako by ho pálil.
„Tvé ruce znají laskavost,“ zašeptal. „Já jsem kdysi zapomněl, co je sdílený chléb… a radost.“
Najednou se jeho oči přestaly lesknout nenávistí a jeho kočár se rozplynul v mlhovině. Marnok ustoupil a zmizel v tichu hor.
Rózička nabrala vodu z pramene do křišťálové lahvičky, kterou jí kdysi darovala matka. Cestou zpět jí zpívali ptáci a trpaslík na lávce jen zvedl klobouk: „Lepší host než ona tu dlouho nebyl.“
Když pak dorazila zpět do království, květ už byl téměř bílý a listy se skláněly k zemi. Ale jakmile jeho kořínky pocítily kapky z Hvězdného pramene, vzepnul sepět listí a rozzářil se. Královna se probudila jako po dlouhém snu a radost se šířila městem jako vůně čerstvého chleba.
Rózička byla oslavována nejen jako zachránkyně květu, ale i jako dívka, která v každém viděla dobro. Lidé za ní chodili pro rady, a ona nikdy neodmítla pohladit malou ruku nebo zalepit unavené srdce. A i když jí na hlavě zářila koruna z květin, nikdo ji nikdy neviděl pyšnou.
A co se stalo s trpaslíkem? Prý se vrátil do kopců a zasel první pšeničné pole tam, kde nikdy žádná úroda nebyla.
A květ Sluneční perla zářil znovu a vyzařoval dobrotu… tak dlouho, dokud v srdcích lidí rostla ochota rozdělit se – byť jen o kousek teplého chleba.