Kdysi dávno, hluboko v zeleném království jménem Lůmenie, žila dívka jménem Elinka. Byla to odvážná, zvídavá a laskavá dívka, která milovala přírodu, zpěv ptáků a vůni lesa po dešti. Bydlela se svou babičkou v malé chaloupce na kraji vesnice. Její babička bývala dřív bylinkářkou a znala různé kouzelné recepty, ale v posledních letech už jen sedávala v houpacím křesle a vyprávěla Elince příběhy o dávných dobách, kdy království hlídaly brány, které od sebe oddělovaly svět lidí a svět kouzel.
Jednoho večera, když se Elinka zachumlala do deky a poslouchala tiché praskání v krbu, začala babička vyprávět pohádku, která se lišila od všech ostatních. „Kdysi v lesích za Mlžným kopcem,“ začala pomalu, „stávala Brána tajemství. Byla to brána tak stará, že i stromy kolem ní se před ní klaněly. Za ní ležel Svět za zrcadlem – místo, kde květiny šeptaly, hvězdy tančily a voda plynula do kopce. Bránu mohla otevřít jen čistá duše, která znala Zapomenuté zaklínadlo.“
Elinka se posadila a její oči se rozzářily nadšením. „A znáš to zaklínadlo, babičko?“ zeptala se tiše.
Babička pokrčila rameny. „Některé věci se z paměti vytratí… Ale kdo ho najde, ten vdechne život kouzlu, které bylo po staletí spící.“
Od té chvíle Elinka nemohla myslet na nic jiného. Každý den po škole se vydávala do lesa, šlapala mechem porostlými cestičkami a hledala vodítka, která by ji dovedla k Bráně tajemství. Lidí se v lesích mnoho nepotkávalo, ale ptáci jí štěbetali o věcech, které se děly, a stromy k ní skláněly větve, jako by ji vedly.
Jednoho odpoledne, právě když procházela kolem starého dubu, uslyšela slabý zpěv. Nebyl to lidský hlas, ale cosi jemného, třpytivého, co jí uchvátilo srdce. Vydala se za ním a ocitla se u jezírka, které nikdy předtím neviděla. Nad hladinou plula pavučinka světla – malá víla s křídly stříbrnými jako měsíční svit.
„Přišla jsi,“ řekla víla a její hlas zněl jako zvonky. „Brána tě povolala.“
„Jaká brána?“ zeptala se Elinka, i když odpověď už znala.
„Brána tajemství. Byla dlouho zavřená, protože svět lidí zapomněl na kouzla. Ale ty – tvé srdce si pamatuje, co bylo dávno ztraceno. Aby ses k ní dostala, musíš projít třemi zkouškami.“
Elinka se nadechla a přikývla. Nevěděla, co ji čeká, ale cítila, že to musí zkusit. Víla mávla rukou, zvedla se lehká mlha a vítr zafoukal celým lesem. Cestička se změnila, větve stromů vytvořily oblouk a před Elinkou se otevřel chodník, osvětlený světélky z tajuplných květin.
První zkouška byla zkouška soucitu. Elinka kráčela lesní cestou, když uslyšela pláč. Ve křoví seděl malý lišáček, který měl mámu chycenou v pasti. Elinka nezaváhala, doběhla k pasti a opatrně ji otevřela. Maminka liška se přitulila k mláděti a pak Elince olízla ruku na znamení díků. V ten okamžik se kolem ní rozsvítilo jedno z květinových světélek a cestička se rozšířila.
Druhá zkouška byla zkouška odvahy. Tentokrát přišla k hluboké jeskyni, z níž se ozývalo hučení. Uvnitř našla tvora zvaného Stínožer – byl veliký a tmavý, ale oči měl smutné. „Bojíš se mě?“ zavrčel.
Elinka se mu podívala do očí. „Ne, nejsi zlý. Jsi jen sám. Chceš si povídat?“
Tvor na ni překvapeně zíral a pak se pomalu usmál. „Nikdo se se mnou ještě nebavil,“ zašeptal. A jak se usmál, stíny kolem něj se rozplynuly, a proměnil se v muže s bílými vlasy a hůlkou z havraního peří.
„Děkuji ti. Hledačko Brány, jdi dál,” řekl a přiložil hůlku k zemi. Před Elinkou se otevřel další úsek cesty, už jen kousek od cíle.
Třetí a poslední zkouška byla zkouška pochopení. Elinka dorazila ke starému kruhovému jezeru, ve kterém se neodráželo nic — ani nebesa, ani stromy, ani ona sama. Místo toho ve vodě vířily obrazy. Ukazovaly jí dny, kdy byla smutná, kdy se hněvala, kdy udělala chybu. Ukazovaly i drobná kouzla – když se usmála na souseda, když objala plačící kamarádku.
Vedle jezera stála stará žena s tváří stejně vrásčitou jako kůra stoletého stromu. „Uvidíš, kdo jsi. Dokážeš se přijmout takovou, jaká jsi — se světlem i stíny?“
Elinka zaváhala, ale pak přikývla. „Jsem jen dívka. Ale jsem ochotná se učit být lepší.“
Jezero se zalesklo, obraz zmizel a voda začala zpívat. Z ní vzešlo světlo a obtočilo se kolem Elinčina těla. Starena přistoupila blíž a položila jí chladem chvějící se ruku na srdce. „Zaklínadlo je v tobě,“ šeptla. „Vždy bylo.“
Najednou se vše proměnilo. Elinka se ocitla před obrovskou kamennou branou, pokrytou mechem a runami, na kterých se třpytily kapky rosy jako drahokamy. Brána byla zavřená.
Pamatovala si každé slovo, které kdy slyšela od babičky. Každý příběh, každou písničku. Věty se jí poskládaly v mysli, jako by je v hlavě měla odpradávna. Zavřela oči a zašeptala: „Lumora šavén miralé… linitra dosh’el.“
Země se zachvěla, kamení zapraskalo a Brána se pomalu otevřela. Zpoza ní se vyvalilo jemné světlo a proud vzduchu vonící po fialkách a jasmínu.
Elinka vstoupila do Světa za zrcadlem. Byl plný zázraků – stromy zpívaly písně, fontány tančily, a bytosti z dýmů a barev na ni mávaly s radostí. Zářivá víla, ta první, ji opět přivítala.
„Obnovila jsi rovnováhu. Brána už nikdy nezůstane zavřená. Kouzla se vrací do světa lidí – díky tobě.“
Elinka se pak směla vrátit domů. Od té doby na kameni u její chaloupky rostla květina, která nikdy nezvadla. Lidé si povídali, že když projdeš kolem v noci, uslyšíš tiché zaklínadlo a pocítíš teplo, které tě obejme.
A Elinka? Ta každý večer sedávala s babičkou a učila se od ní všechny dávno zapomenuté písně, aby kouzla už nikdy nebyla ztracena.