Na samém okraji hlubokého lesa, kde se vůně borovic mísí s čerstvým mechem, stála stará podlouhlá věž. Byla celá porostlá břečťanem a její kameny místy obrůstal mech tak hustý, jako by se snažil věž schovat před světem. V té věži žil kouzelník jménem Boromil.
Boromil byl čaroděj v letech, ale měl laskavé oči a smích, který zněl jako hrom v dálce a přesto hřál u srdce. Nebyl to kouzelník, jakého by se lidé báli. Měl rád klid, knihy a především sbírání kouzelného koření.
Jeho bylinková zahrada byla světoznámá – no, alespoň mezi ostatními kouzelníky. Boromil zde pěstoval zázračnou levanduli, která dokázala uklidnit jakékoli zlobivé dítě, pelyněk, který zaháněl noční můry, nebo velmi vzácný měsíček zlatovlasý, jenž rozsvítil pokoj i bez svíčky.
Jednoho dne, když sbíral v lese kapradinový prášek podél potoka, zaslechl tiché funění. U skály se skrýval malý medvídek s poraněnou tlapkou. „Ale, copak se ti stalo?“ řekl Boromil a jemně se k němu přiblížil. „Už tě mám, kamaráde. Já ti pomohu.“
Pomocí listů lesního hlohu a kapky výluhu z jahodové máty obvázal Boromil medvídkovi tlapku a přeříkal tiše zaklínadlo:
_*„Lístky z lesa, hřejte dlaně, bolest ať se jemně ztratí, kouzlo nechť se hladce snese, zdraví znovu cestu vrátí.“*_
Tlapka se do několika minut zahojila a medvídek začal vesele cupitat. Od té chvíle Boromila doprovázel. Kouzelník mu říkal Punťa.
Jednoho podzimního dne přepadl les neobvyklý chlad a začal foukat vítr z temného severu. Všechno koření ve věži pomalu vadlo – jako by něco vysávalo jeho sílu. Kouzlením se nedařilo rostliny zachránit. Ani měsíček zlatovlasý nezářil, jako dříve. A Punťa začal být neklidný – čichal do vzduchu a nořil čumáček do země.
„Něco je špatně,“ řekl Boromil. „Cítíš to také, moudrý Punťo?“
Zanedlouho přišel dopis – ne takový obyčejný, ale jeden z těch, co přiletí vlaštovkou a zpívá, dokud ho někdo neotevře. Psala ho kouzelná rada z hor. „Milý Boromile,“ stálo v něm. „Silné a zlé zaklínadlo bylo proneseno v Hluboké Trhlině. Starý kořen Temnásek byl poražen a jeho síla ukradena. Věříme, že za tím stojí černý čaroděj Kalmor. Je nutné zachránit Prvokořen života, jinak zanikne vše kouzelné koření.“
Boromil ztuhnul. Kalmor býval kdysi jeho učitel. Mocný, hrdý a… velmi zklamaný světem. Otočil se temným směrem, začal ovládat kouzla, která nebyla laskavá, ale silná a mocná.
„Musíme najít Prvokořen dříve než Kalmor zničí všechno zelené a dobré,“ rozhodl se Boromil. Připravil si brašnu s kouzelným kořením a se svým věrným Punťou vyrazili vstříc dobrodružství.
Cesta vedla přes Temné močály, kde vzduchem létaly bubliny, co zpívaly uspávací písně. Když se jedna dotkla Boromilova ramene, oči se mu začaly zavírat. Ale Punťa štěkl tak hlasitě, že kouzelník procitl. Z vděčnosti mu věnoval sušené kuličky skořicového růžence, na kterých si pochutnával každou chvíli.
Poté dorazili k Ledové bráně, kterou mohla otevřít jen vůně slunečnice. Boromil vytáhl tajné koření – slunečnicový prach, který měl schovaný už léta. Trocha prachu se snesla na bránu a ta se s třeskem rozestoupila.
Za ledovou bránou začali stoupat do Hluboké Trhliny. Skály tam byly ostré jako hroty nožů a v dálce dunělo. Najednou se země zachvěla. Z trhliny se vznesl stín. Byl to Kalmor.
„Boromile!“ zvolal hlasem, který připomínal zápach spálené trávy. „Přišel jsi příliš pozdě. Prvokořen už spí navždy.“
Ale Boromil se napřímil a řekl: „Možná spí, ale ještě nebyl zapomenut. Kde je víra a láska k přírodě, tam život znovu vykvete.“
Z kapsy vytáhl poslední sáček – směs jasmínu, tymiánu a bazalkového mámení. Potom pronesl jedno ze zakázaných, a přesto nejsilnějších zaklínadel:
_*„Z vůně vznikl svět znovu, ke kořenům véstu cestu. Duši svěřím k zeleni, život prosím, obrať se mi.“*_
Země se na okamžik zklidnila. Ze stínů začala prorůstat slabá stébla trávy. Kalmor se rozkřičel. „To ne!“ jeho tělo se proměnilo v černý mrak, který se rozplynul.
A ze středu Trhliny se vynořil Prvokořen – strom starý jako čas s kmínkem vonícím po šalvěji a lístky stříbrnými jako měsíc. Dotkl se Boromilova čela a řekl: „Děkuji, strážce koření.“
Boromil a Punťa se vrátili do svého lesního domova. A od toho dne všechny rostliny znovu kvetly, voněly a jejich magie se vrátila. Děti z okolních vesnic rády chodily k věži, kde jim Boromil vyprávěl příběhy o kouzlech a dobrodružstvích.
Punťa zůstal ostražitým strážcem věže, ale někdy se nechal přesvědčit na kousek medového perníku. A kouzelné koření? To rostlo všude kolem a rozdávalo laskavost do světa.