Za sedmero kopci a devatero řekami leželo kouzelné údolí jménem Lysana. Bylo to místo, kam se slunce smálo každý den a kamenné cestičky vedly mezi kvetoucími loukami, lesy plnými zpívajících ptáčků a jezírky tak čirými, že jsi mohl spatřit i stříbrné rybky tančící na dně. V tomto údolí žili dobří lidé, kteří si pomáhali a se vším se dělili. Jen jednu věc údolí nemělo – vydatný pramen vody. Voda tu byla vzácná jako čarovný krystal. Prameny postupně vysychaly a lidé nosili vodu ze vzdálených hor.
Jednoho dne však přišel do údolí cizinec. Byl to starý kouzelník s dlouhým pláštěm posetým hvězdami a kloboukem, z něhož visely stříbrné zvonky. Říkal si Mailor a tvrdil, že přišel z Křišťálových hor, kde se rodí déšť, a že prý ví, jak pomoci. Lidé ho přijali s obavami, ale také s nadějí, že by konečně mohl vrátit vodu zpět do údolí.
Mailor jim pověděl starou pověst, o které se v Lysaně už dávno zapomnělo. Pověst vyprávěla o Obrovi Vornovi, který kdysi dávno chránil toto údolí. Vorn žil v jeskyni z mechu a kamene vysoko v Mlžných horách. Měl srdce dobrotivé, ale byl velice samotářský. Když lidé stavěli hráze a měnili tok potoků, Vorn se rozhněval. Otočil svůj kámen pramene a voda zmizela. Od té doby široko daleko vyschly i ty nejsilnější prameny.
„Obr stále žije,“ pravil Mailor při ohni, zatímco děti naslouchaly s otevřenými ústy. „Ale jeho hněv je starý a smutek hluboký jako tůně. Kdo dokáže zahojit jeho bolest a nabídnout mu přátelství, ten přivede vodu zpět.“
Malá dívka jménem Elenka, která vždy nosila kramflíky vyšlapané tak, že každý poznal její stopu, se odhodlala pomoci. Ač jí bylo teprve dvanáct let, měla srdce statečné a mysl čistou jako horský potok. Rozhodla se najít obra a poprosit ho, aby navrátil vodu do údolí.
„Půjdeš-li, vezmi toto,“ řekl jí kouzelník a podal jí závoj utkáný z leseho hedvábí a rosy. „Není to obyčejný závoj. Je tkaný ze vzpomínek – dokáže ukázat komukoliv to, co srdce touží nejvíce vidět. Obrovi možná připomene to, co zapomněl.“
Elenka se vydala brzy ráno. Putovala přes louky, přešla zavátý lesní most a vyšplhala se na kamenné schody, které se zdály být staré jako svět sám. Po třech dnech chůze dorazila k Mlžným horám, kde večery voněly deštěm a tráva byla měkká jako poduška z peří.
V horách ji čekaly zkoušky – nejprve musela přejít Tichý les, kde stromy šeptaly staré písně, a kde každý, kdo naslouchal příliš dlouho, mohl zapomenout, proč přišel. Elenka však zakryla uši závojem a ušla lesem bez úhony.
Pak ji čekala rokle Obřího dechu, kde vítr svištěl tak prudce, že unášel i drobné kameny. Elenka si mezi pláštěm vytáhla kouzelníkův závoj a rozvinula jej jako plachtu. Vítr se otřel o závoj a utišil se, očarován jeho leskem. Po chvíli kolem Elenky prošel jemný vánek jako tichý pozdrav.
Konečně, po strmé cestě vystoupala na náhorní plošinu, kde stála jeskyně obra Vorna. Byla to obrovská brána z bílého kamene, porostlá kapradím, a okolo zpívaly neznámé ptáky. Elenka srdce bušilo jako jelení kopýtka a krůčky zněly tichounce, aby nevyplašila vlastní odvahu.
Z jeskyně se ozývalo dunivé chrápání. Obří dech zvedal kamínky poblíž vchodu. Elenka přistoupila blíž a promluvila jasným hlasem:
„Obře Vorne, neschovávej se. Nejsem tady, abych tě vystrašila nebo ti vzala tvůj klid. Přišla jsem prosit o vodu pro naše údolí.“
Ozvalo se trochce zachrčení, zachvěla se zem a z jeskyně se vynořila hlava větší než celé Elenčino obydlí. Byla porostlá mechem a oči měla jako dvě jezírka za soumraku.
„Co hledáš, dítě malých stop?“ zaburácel Vorn a ze stěn popadaly kameny.
„Hledám kapky vody a tvé odpuštění,“ řekla Elenka a vzala závoj, jenž slabounce zářil v šeru. „Chci ti ukázat to, co jsi možná zapomněl.“
Vorn se zamračil, pak se zadíval na závoj. Když se jej dotkl, tkanina se lehce zvedla a začaly se v ní promítat obrazy – smích dětí, jak pobíhají pod vodou tekoucí z potoka, staré ženy pletoucí košíky u studny, zvířata pijící z průzračných tůní. Dále obrázky lidí, jak s úctou opravují dřevěné lávky přes potoky, zachraňují obojživelníky z vysušující se bažiny a vysazují stromy podél břehů, aby udrželi vodu v zemi.
Obr se zachvěl. Velké slzy, jako perly z nebe, se mu skutálely po lících.
„Moje srdce bylo těžké a zapomněl jsem, jak může být lidstvo laskavé,“ zachraptěl. „Ale dnes jsi mi to připomněla, malá poutnice.“
Obr vstal a jeho kroky otřásaly zemí. Došel k zadní části jeskyně, kde stál kámen s vytesaným znakem starodávné řeky. Opatrně ho otočil – a vtom se země rozvlnila jako při nádechu. Z hory se ozval zpěv vody, nejprve tichý, pak stále silnější. Pramen vytryskl z podzemí jako stříbrná šipka a začal stékat dolů po svahu.
Elenka se úžasem usmála, když viděla, jak drobné potůčky v údolí ožívají. Voda zurčela přes kameny, skákala přes písky a smála se mezi oblázky. Příroda se probouzela.
Obr poklekl a pravil: „Děkuji ti. Přítel jako ty je vzácnější než celý poklad hor.“
Mailor, který vše sledoval z věže z dálky, se spokojeně usmál. Věděl, že Elenka neuspěla díky kouzlům, ale díky dobrému srdci a odvaze.
Od té doby Lysana nikdy nemusela prosit o vodu. Voda tekla svobodně z horského srdce až do samotného údolí. A kdykoli někdo zaslechl šelest potoka, připomnělo mu to dívku v závoji, která dala srdci vody znovu bít.