Daleko za sedmi zelenými kopci a třemi jiskřivými řekami stál starobylý kouzelný zámek jménem Stříbrné věže. Zámek se třpytil jako ranní rosa a jeho nejvyšší věž byla tak vysoká, že se její špička dotýkala mraků. V tomhle zámku žila dívka jménem Elinka. Nebyla princezna, ale měla srdce odvážnější než deset princů dohromady. Její rodiče pracovali na zámku jako zahradníci a Elinka ráda pomáhala s péčí o růžové keře, které měnily barvu podle nálady.
Elinka měla jedno zvláštní tajemství, které si nechávala pro sebe. Jednou v noci, když měsíční světlo ozářilo lesy za zámkem, spatřila z vrcholu věže něco neuvěřitelného. Mezi stromy se zableskly duhové jiskřičky a z hustého mlhouna vyšel bílý jednorožec. Jeho hříva měla barvy svítání a každé jeho kroky ozdobily zem květinami.
Elinka tomu nevěřila. Jednorožci přece existují jen v pohádkách! Ale další noc ho viděla znovu, a další také. Až jednoho dne se odvážila a vyplížila se z postele, aby ho následovala.
Šla bosky rosou, tiše jako srnka. Jednorožec ji vedl hluboko do lesa, až na palouček, kde mezi hladkými kameny rostla modrá tráva. Tam se zastavil a pohlédl na ni očima jako temné jezero.
„Jmenuji se Lárius,“ promluvil hebkým hlasem. „A hledal jsem tě, Elinko.“
Dívka jen vydechla úžasem. Jednorožec uměl mluvit! A věděl její jméno!
„Proč mě hledáš?“ zeptala se potichu a opatrně přistoupila blíž.
„Kouzlo země se ztrácí,“ řekl Lárius smutně. „Zámek i lesy jsou pod ochranou starobylé magie. Ale ta je oslabena, protože se ztratil krystal srdce, jenž sídlil v koruně Královny světla. Někdo ho ukradl a schoval ho hluboko v Temném dolu.“
Elinka naslouchala s otevřenou pusou. Netušila, že v jejím domově se dějí takové věci!
„Proč mi to říkáš?“ zeptala se.
Lárius k ní naklonil hlavu. „Protože jen hrdinka, která má čisté srdce a odvahu jít tam, kam se jiní neodváží, může krystal znovu najít.“
Elinka chvíli přemýšlela. Byla obyčejná dívka, žádná bojovnice ani čarodějka. Ale věřila, že někdy je důležité udělat něco, i když se bojíte.
„Půjdu,“ řekla tiše, ale rozhodně.
A tak začalo jejich dobrodružství.
Cesta vedla přes Zakleté houštiny, kde stromy šeptají a větve chytají za rukávy. Museli projít Duhovou lávku, která se rozpadá pod tíhou pochybností. Elinka jedenkrát skoro spadla, ale zavřela oči, myslela na maminku a tatínka, na růžové keře doma, a její kroky opět zpevnily lávku pod nohama.
V temném lese potkali mluvící sovu, která znala cestu k Temnému dolu. Ale místo pokynů jim nabídla hádanku: „Kdo v noci světlo vrací a nikdy se neunaví?“
Elinka chvíli přemýšlela a pak řekla: „Hvězda!“
Sova uctivě pokývla, otevřela svá obrovská křídla a odhalila tajný vchod pod pařezem. Vstup vedl do chodby vytesané do skály. Stěny zářily slabým modrozeleným světlem a chlad tu byl takový, že Elince běhal mráz po zádech.
Když konečně dorazili do síně, kde byl krystal ukryt, čekala tam stvůra – Stínobestie. Byla stvořena ze stínů a emocí, z pochybností a strachů.
Lárius se postavil před Elinku, ale Stínobestie pronesla: „Ne, to děvče přišlo pro krystal. Ať prokáže, že je hodna jej držet.“
Elinka se zachvěla. Stvůra se jí podívala do očí a řekla: „Ukážu ti tvoje nejhlubší obavy.“ A v ten okamžik byl Elinčin zrak zaplaven obrazy – viděla, jak se ztratí v lese, jak ji rodiče zapomenou, jak zklame všechny…
Klekla si na zem a slzy jí stekly po tváři. Ale pak ucítila teplý dotek čumáku – Lárius se o ni opřel. Jeho přítomnost její srdce zahřála a ona najednou věděla, že není sama, nikdy nebyla.
Vstala, pohlédla Stínobestii do jejích temných očí a řekla: „Strach nepřemůže sílu lásky. Nezastaví mě.“
Stvůra se rozzářila a začala mizet, až z ní zbyla jen stužka stínu, která se rozplynula jako pára.
Na podstavci uprostřed síně ležel krystal srdce, třpytivý a pulzující jako živý. Elinka ho vzala do rukou a světlem byl náhle celý důl zalit. Skály zazpívaly jemnou melodii a v dálce zaznělo hlásání lesa: „Kouzlo bylo obnoveno!“
Lárius se změnil. Jeho srst zazářila novou silou, kopyta mu plála jako plamínky hvězd a jeho oči byly plné vděčnosti. „Jsi skutečná hrdinka, Elinko. Copak nevidíš, co jsi dokázala?“
Cestou zpět les zpíval, louky tančily a obloha se barvila do odstínů radosti. Když dorazili zpět k zámku, všichni obyvatelé vyšli před brány: kuchaři, sluhové, rytíři i sama královna, která se vrátila po dlouhé nepřítomnosti způsobené ztrátou krystalu.
Královna poklekla před Elinkou. „Děkuji ti za návrat kouzla. To, co jsi dokázala, si zaslouží víc než jen sladké slovo. Ale nejvíce tě chci požádat, abys přijala místo ochránkyně zámku a magie.“
Elinka se podívala na rodiče, kteří na ni hrdě hleděli, a pak na Lária, jenž se pyšně k ní tiskl.
A tak se stalo, že malá dívka se srdcem větším než celý zámek se stala ochránkyní nejen kouzelného světa, ale i přátelství, odvahy a víry v nemožné.
Krystal teď zářil v nejvyšší věži, kde jej hlídala věžička pokrytá duhovými květy. Elinka se každou noc dívala na oblohu, kde spolu Lárius a ostatní jednorožci tancovali mezi hvězdami. A kdykoli se v lese někdo ztratil, tiché zvonění krystalu mu ukázalo cestu domů.
A dodnes se říká, že kdo má srdce otevřené jako Elinka, snadno zaslechne duhové kopyta mezi stromy. Stačí zavřít oči, poslouchat… a věřit.