Za devatero kopci, hluboko v zelených lesích, stávalo kdysi malé, ale bohaté království jménem Stříbrnov. Lidé tam žili klidně a pracovitě, neboť se v jejich horách těžilo třpytivé stříbro. Každý v království věděl, že stříbro není jen obyčejný kov – mělo zvláštní lesk a podivnou sílu. Říkalo se, že kdyby se někdo pokusil použít stříbro ke zlým skutkům, ztratilo by svůj lesk a roztavilo by se v čistou vodu.
Král Stříbrnova, dobrý král Radomír, pečoval o své poddané a spravoval poklady království moudře. Největším pokladem ovšem nebylo samotné stříbro, ale Stříbrná studna – malá studna ukrytá v podzemní síni věže, jež stála uprostřed hlavního města. Říkalo se, že voda v té studni je stvořená z nejčistšího stříbra a že kdo se z ní napije v pravé poledne, získá sílu rozpoznat lež od pravdy.
Jednoho dne se z lesů vynořil neznámý muž s kloboukem staženým hluboko do čela a dlouhým pláštěm. Řekl si Loupežník Vran. Nikdo nevěděl, odkud přesně přišel, ale šeptalo se, že ovládá kouzla a dokáže mluvit se zvířaty. Zpočátku se držel stranou, sledoval dění ve městě a zjišťoval, co všechno je stříbrné bohatství zač. Když uslyšel o Stříbrné studni a její moci, zatoužil ji získat pro sebe.
Jedné temné noci, kdy měsíc zmizel za mraky, se Loupežník Vran vloudil do věže. V patách měl své temné stíny – byly to podivné bytosti složené z kouře a stínů, které s sebou přinášel pouhým pohybem ruky. Uvnitř věže však jeho kouzla nefungovala. Tam platila stará magie, starší než sám čas. Přesto se mu podařilo otevřít dveře do podzemní síně a ponořit prázdnou číši do zářící vody studny.
Ve chvíli, kdy se pokusil napít, voda v číši se zablýskla a proměnila v obyčejnou kapku rosy. Vran zaklel. Místo moci získal jen vlahou kapku, která mu stékala po prstech. Uvědomil si, že studna vydá svou sílu jen tomu, kdo má čisté srdce. „Tak dobře,“ zasyčel, „jestli nemohu vodu získat po dobrém, vezmu celé stříbro!“
A tak začala smutná doba. Vran poslal své stíny do hor, kde těžili horníci, a přikázal jim, aby mu přinášeli stříbro. Kouzlem zaslepil oči stráží, zmátl mysl obchodníků a zmizel s desítkami truhlic plných kovu. Obyvatelé království byli zoufalí. Vesnice chudly a dílny zavíraly. Král Radomír svolal radu mudrců, ale nikdo nevěděl, jak proti černému kouzlu bojovat.
V jednu takovou pochmurnou chvíli přišlo za králem dvanáctileté děvče jménem Jasmína. Byla sirotkem, žila na kraji lesa u své tety bylinkářky a uměla naslouchat zvířatům. Přivedla ji stará sova, která prý kdysi žila ve věži jako ochránkyně studny. „Vaše Výsosti,“ sklonila se Jasmína, „já vím, že jsem obyčejná holka, ale umím najít pravdu ve lži. Dovolte mi jít po stopách loupežníka.“
Král byl zaražen její odvahou, ale nakonec souhlasil. Jasmína dostala od krále malý stříbrný amulet – kapku vyrobenou ze svitu měsíce. Říkalo se, že když se přiloží k srdci nečestného člověka, stříbro zčerná.
A tak se Jasmína vydala na cestu. Přes lesy, přes louky, až došlo k místu, kde pradávná řeka Dravena vynášela kameny na břeh. Tam zahlédla první vodní stopy stínů. Stíny se nesnášely s řekou, jejíž šumění ztišovalo jejich šepoty. Jasmína si všimla, že kde stíny přišly, voda byla kalná a ryby zmatené. Sledovala je až k údolí Mlžných skal, kde se mezi balvany krčila stará zřícenina.
Uvnitř zříceniny žil Loupežník Vran. Z hromad stříbra si postavil trůn, ve stěnách svítily stříbrné desky a mezi tím vším pobíhali jeho stínoví sluhové. Jasmína tiše vklouzla dovnitř a čekala na příležitost.
Tu noc měl Vran zvláštní návštěvu – vodní vílu jménem Vlinthea. Připlula po tajném potoce, a jakmile vstoupila do síně, stříbro kolem zmatnělo. Víla byla ochránkyní vody a cítila bolest studny, která byla spojena s vodním světem.
Uvězněná kouzlem stínu však nemohla uprchnout. Jasmína se rozhodla, že vílu osvobodí. Připlížila se k Vlinthee a podala jí amulet. Ten zazářil a rozzářil místnost stříbrným světlem. Stíny zakvílely, jak je světlo pálilo, a víla se probudila ze svého zakletí.
„Ty jsi ta, která má čisté srdce,“ zašeptala Vlinthea. „Pomohu ti.“
V tom všem zmatku Vran přiběhl, zlostí rudý. Kouzly se snažil potlačit moc víly i sílu amuletu. Ale jeho slova zněla dutě, falešně. Jasmína přiložila stříbrnou kapku k jeho hrudi a ta zčernala jako uhel. V tu chvíli se jeho kouzla začala rozplývat. Stíny mizely v páře, zdi se třásly a stříbro se roztékalo kolem.
Vlinthea zpívala magické zaklínadlo, staré jako voda sama. Proud v řece zesílil, donášel stříbro zpět do hor, a to se začalo znovu třpytit. Vran se pokusil utéct, ale podklouzlo mu to nohou a spadl do stříbrného pramene. Když se vynořil, byl proměněn – zůstala z něj jen ryba s černou skvrnou na hřbetě, co se ztrácela v proudu.
Jasmína a víla se vrátily do království, kam se s vodou vrátil i lesk stříbra. Studna opět zářila a dary z ní směli přijímat jen ti, kdo mluvili pravdu a jednali poctivě. Král Radomír objal Jasmínu a jmenoval ji Strážkyní studny.
Od té doby žilo království v klidu a bohatství, ale lidé si pamatovali, že největší síla není ve stříbře ani v kouzlech, ale v čistém srdci, odvaze a pravdě. A někdy, když voda ve studni zpívá, slyší děti hlas víly a starých sov, které dál hlídají rovnováhu světa.