Za dávných časů, kdy v lesích zpívali duchové stromů a vítr si šeptal tajemství s kapkami rosy, rozkládala se na úpatí zelených hor malá, poklidná vesnička jménem Břízov. Lidé tam žili v souladu s přírodou, obdělávali pole a dbali na starodávné obyčeje. Uprostřed hlubokého lesa, kam si málokdo troufl vstoupit, se však ukrýval prastarý pramen. Říkalo se mu Zářivý pramen, neboť jeho vody se i v nejčernější noci třpytily jako hvězdy na nebi.
Podle staré pověsti byl tento pramen darován samotnými strážci přírody a měl kouzelnou moc uzdravovat, oživovat a přinášet radost. Ale pramen byl jedním z nejlépe střežených tajemství lesa — nebylo jednoduché jej nalézt, a kdo by se k němu přiblížil se srdcem sobeckým či s úmyslem škodit, ten by zabloudil a nikdy cestu zpět nenašel.
V Břízově žila dívka jménem Hanička. Měla zlatavé vlasy po ramena, veselý smích a nezkrotnou zvědavost. Její otec byl kovář a matka léčitelka, a tak Hanička vyrůstala obklopená teplem výhně i bylinkovou vůní. Každý večer si sedávala vedle ohně, který otec pečlivě udržoval, a poslouchala babiččiny příběhy o kouzelných bytostech, prastarých pramenech a lesních duších.
Jedné noci, když měsíc visel nízko nad lesem a hvězdy lehce třpytily, zaslechla Hanička z daleka tichý zpěv — jako by les volal. Druhého dne ráno přišla za matkou, která právě míchala léčivý odvar, a řekla: „Maminko, slyšela jsem včera zpěv z lesa. Chtěla bych tam jít, najít ten zpívající pramen.“
„Dítě drahé,“ povzdechla si matka, „ten pramen není pro každého. Legenda praví, že jej může najít pouze ten, kdo má čisté srdce, odvahu a dokáže překonat samotný Oheň hadů.“
„Oheň hadů?“ podivila se Hanička.
„Je to pradávná zkouška, která odděluje srdce silná a upřímná od těch, která chtějí moc jen pro sebe,“ vysvětlovala matka. „Říká se, že kdo se chce dostat k prameni, musí projít planoucím lesem, v jehož středu sídlí ohnivý had.“
Hanička se pevně rozhodla, že se na cestu vydá. „Půjdu,“ řekla s klidnou jistotou, „pokud je pramen skutečný, pak by měl vodou uzdravit tatínka. V poslední době hůře vidí a jeho ruce se třesou. Možná mu pramen pomůže.“
Rodina byla proti — les byl nevyzpytatelný, a o hadovi kolovaly děsivé příběhy. Ale Hanička trvala na svém, a tak jí matka zabalila plátěný pytlík s bylinkami, pár krajíců chleba a malý, starý přívěsek ve tvaru spirály. „Tohle patřilo mé babičce,“ poprosila matka. „Říkala, že spirála chrání před klamem a ukazuje směr.“
Hanička se vydala do lesa za svítání. Cesta byla klikatá a houstla každým krokem. Zpěv, který slyšela v noci, se pomalu vracel — zněl jako vzdálený chór vody. Brzy narazila na první nástrahu: stezku plnou popadaných stromů, mezi nimiž poblikávaly modravé plamínky. Nebyl to obyčejný oheň — neuhořel, nepálil, ale jakmile se k němu přiblížila, začala v hlavě slyšet šepoty: „Vrať se… zabloudíš… ztratíš vše, co máš rád…“
Hanička si přiložila spirálu k srdci, zavřela oči a pronesla, co jí matka naučila: „Mé srdce je čisté, má mysl klidná. Procházím tě prastarý plameni, beze strachu, beze zloby.“
Plamínky kolem zbledly, šeptání utichlo a cesta se vyjasnila. Pokračovala dál až k mýtině, kde rostl jeden jediný strom — vysoký, zkroucený, s kůrou jako ze zlata. U kořenů se vinul obrovský had. Jeho tělo bylo rudé jako žhavé uhlíky a oči zářily jak dvě pochodně. Nečíhal však. Klidně pozoroval Haničku.
„Přišla jsi kvůli prameni?“ zeptal se hlubokým, dunivým hlasem.
„Ano,“ znejistila trochu, ale nezakolísala.
„Proč hledáš jeho vodu?“
„Abych pomohla svému otci. A možná… možná i jiným, pokud to zvládnu.“
Had se stáhl do kruhu, chvostem nakreslil do země tři obrázky: první zobrazoval Haničku s pohárem, druhý hořící vesnici, a třetí strom osamělý v pustině.
„Tři možná konce. První — vezmeš vodu, pomůžeš. Druhý — zneužiješ její moc, vše shoří. Třetí — něčeho se vzdáš, ale zachováš rovnováhu. Jsi ochotna obětovat něco svého?“
Hanička přikývla. „Ano. Kdyby bylo třeba, vzdám se i své paměti na tento den, své radosti. Ale nechci vodu pro slávu, jen pro pomoc.“
Ohnivý had se usmál, celý se vzepjal a z jeho očí vyšlehl plamen — ale nikoliv ničivý. Plamen Haničku obklopil jako teplý plášť, pročistil ji. Když plamen pohasl, had byl pryč — zůstala jen cestička z drobných kamínků, které svítily ve tmě.
Na konci cesty ležel Zářivý pramen. Tichý, klidný, perlivý. Jeho vody třpytily barvami, které Hanička slovy neznala. Naplnila malou lahvičku a v srdci cítila, že ne každá kouzelná síla musí být obrovská — největší kouzlo je v lásce k ostatním.
Když dorazila domů, lidé ji už netrpělivě vyhlíželi. Otec seděl před výhní, oči zastřené smutkem. Hanička k němu přistoupila, ukápla mu na ruce pár kapek vody, a stalo se něco zvláštního — jeho ruce se přestaly třást, zrak se mu vyjasnil.
Vesnice plesala radostí. Ale Hanička nezůstala jen u pomoci své rodině. Každý, kdo byl nemocen nebo smutný, mohl přijít pro jednu jedinou kapku vody. A když lahvička vyprázdnila, pramen se v jejím srdci znovu rozezněl. Neboť kdo naplní srdce laskavostí, v tom se kouzlo neztrácí.
A tak Hanička žila dál, se světlem v duši, s hřejivým pocitem, že existují poklady, které nenajdeš v zemi ani ve zlatě, ale v odvaze, oběti a lásce, která nezná hranic ani strachu.