Za sedmero horami a devatero lesy se rozprostíralo království jménem Lunitánie. Bylo to kraj plný zelených luk, stříbrných řek a rozkvetlých sadů. Lidé v Lunitánii žili v míru a hojnosti, neboť z hlubin lesa prýštil kouzelný pramen, který chránil celé království před suchem, škůdci a nemocemi. Voda z pramene měla nejen uzdravující sílu, ale každého, kdo se jí napil s čistým srdcem, obdařila maličkým štěstím na celý den.
Pramen byl hluboko v Lesích mlhy a chránil jej kouzelný jednorožec jménem Aeluin. Tento krásný tvor měl srst bílou jako sníh a rohy zářivý jako ranní slunce. Byl tajemný a viděli ho jen ti, kdo byli nesobečtí, laskaví a věřili v zázraky. Aeluin byl stvořen pradávnými vílami, aby pramen střežil a zabránil komukoli zneužít jeho moc.
V samotném srdci království stálo bílé mramorové město Lunivera a v jeho středu se tyčil zámek lemovaný růžovými zahradami. Královna Miralda vládla zemí moudře a spravedlivě. Měla jedinou dceru, princeznu Isalinu, která byla nejen krásná, ale i dobrosrdečná, zvědavá a odvážná. Milovala zvířata a trávila spoustu času v lesích okolo zámku, kde se starala o opuštěná mláďata, sbírala léčivé byliny a učila se rozumět přírodě.
Jednoho dne, když se nebe zatáhlo a vítr přinesl šepot vzdálených bouří, přiletěla do Lunitánie krutá čarodějka Zerfa. Měla oči jako popel a vlasy černé jako noc bez měsíce. Toužila po věčné kráse, a když se doslechla o kouzelném prameni, rozhodla se jej získat. Věděla však, že bez pomoci se k prameni nedostane — bez čistého srdce ji Aeluin nedovolí přiblížit se.
A tak razila lest. Vyslala do Lunivery mračna temnoty a s nevinností sobě vlastní předstírala, že je pouze stará bylinkářka hledající střechu nad hlavou. Královna, plná soucitu, jí nabídla útočiště a čarodějka trpělivě čekala.
Po několika dnech začala Lunitánie chřadnout. Stromy vadly, voda v řekách se kalila a zvířata utíkala z lesů. Pramen vysychal. Aeluin byl pryč.
Princezna Isalina cítila, že se děje něco zlého. Té noci se jí zdál sen. V něm spatřila Aeluina, jak je spoután stříbrným závojem a uvězněn ve zrcadlové sluji na konci světa. Hlas víly ve snu jí zašeptal: „Jedině odvážné srdce může závoj zlomit, najít pramen věčné síly a zachránit, co bylo ukradeno.“
Ráno se princezna rozhodla, že musí Aeluina najít a pramen zachránit. Vzala si plášť, malou brašnu s bylinkami a mapu zděděnou po babičce, která byla kdysi slavnou cestovatelkou. Cestou zašla k moudrému sovímu strážci jménem Vorn, který ji varoval: „Cesta do zrcadlové sluje vede skrz čtyři kouzelné krajiny – Les přeludů, Srdcový úval, Hora věčného dne a Údolí ticha. V každé z nich budeš čelit zkoušce. Nepoleví-li tvé srdce, najdeš, co hledáš.“
Isalina poděkovala sově a vydala se na cestu. První zastávkou byl Les přeludů, kde stromy šeptaly a zrcadlily její myšlenky. Les jí ukazoval obrazy smutků a strachů. Viděla se jako malá dívka, jak se bojí sama v noci, ale nezastavila se. Obejmula malou Isalinu a ticho lesa jí dovolilo projít.
Dále dorazila do Srdcového úvalu, kde jí rozkvetlé keře nabídly dvě stezky — jednu bezpečnou a přímou, druhou kamenitou a nebezpečnou, ale lemovanou květy. Ze země se ozval nářek – uvízlé liščí mládě volalo o pomoc na konci trnité cesty. Isalina neváhala a šla po druhé stezce, lišku vysvobodila a popsala jí cestu domů. Tu zakvetlo celé údolí ve zlatých květech a cesta dál se jí otevřela.
Na Hoře věčného dne čas ubíhal jinak. Slunce nikdy nezapadalo, a lidé tu zapomínali, co hledali. Isalina cítila, jak jí slábne paměť, jak zapomíná na Aeluina i pramen. Vytáhla však z brašny kapesník vyšívaný její matkou, a jak se ho dotkla, vzpomněla si, proč vyrazila. Čas se vrátil do svého rytmu a hora ji propustila.
Nakonec dorazila do Údolí ticha, kde neexistoval žádný zvuk, žádný pohyb. Jen hluboký chlad a šedé nebe. Uprostřed údolí stála brána do zrcadlové sluje. Byla zamčená – a klíčem měl být její hlas, který však v tichu ztraceného světa nemohla použít. Tehdy si vzpomněla na kouzlo, které ji učil starý ptáček u zámku. Zavřela oči, otevřela srdce a nechala zazářit svou vnitřní píseň. Bez jediného slova začala tančit, pohybem vyjádřila lásku k přírodě, víru, odvahu i něhu — a tehdy brána tichounce povolila.
Za branou našla Zrcadlovou sluj plnou krystalů, které odrážely stovky podob Aeluina – každá ale lehce jiná, křivá, nepravdivá. Na stříbrném podstavci ležel závoj, jenž pohlcoval světlo a uvěznil skutečného jednorožce ve chvíli mezi stíny a světlem. Jakmile se Isalina přiblížila, závoj vzplanul temným plamenem. Jenže princezna se nebála. Došla k němu, políbila ho a pronesla: „Opravdová duše nepatří větru ani temnotě. Opravdová duše si vybírá světlo.“
Závoj shořel v záblesku a jednorožec Aeluin byl svobodný. Poklekl před Isalinou a klepnutím rohu jí udělil Právo čistého hlasu — schopnost rozmlouvat se všemi tvory lesa. Společně se vrátili do Lunitánie.
Jakmile Aeluin znovu vstoupil do Lesů mlhy, pramen začal opět tryskat a do království se vrátil život. Čarodějka Zerfa, když spatřila návrat jednorožce, zavřískla a proměnila se v roje vran, které se rozprchly do všech stran. Její kouzla zmizela a kraj se postupně uzdravoval.
Isalinu královna objala a celá Lunivera slavila dívčinu odvahu. Ale princezna nezůstala na zámku. Stala se Strážkyní pramene po boku Aeluina. Každé jaro vedla děti z království k prameni, kde vyprávěla svůj příběh. A lidé si jej předávali z generace na generaci, aby nikdy nezapomněli, že největší síla světa je skryta ve věrném srdci a touze pomáhat ostatním.