Bylo nebylo, za devatero horami a devatero lesy ležela malá vesnice jménem Slunečná. Lidé zde žili v míru a harmonii, a když měli štěstí, vídali na obloze nádherné duhové oblaky, které je chránily před bouřkami a zlými duchy.
Jednoho dne se do vesnice přistěhovala zvláštní žena. Byla to kouzelnice jménem Elara, známá svými kouzly, která přinášela štěstí a hojnost. Usadila se na okraji lesa v malém, ale útulném domečku. Vesničané ji rychle přijali za svou a často ji prosili o pomoc nebo radu.
Elara však měla jedno velké tajemství. Na ruce nosila prsten, který měl moc splnit každé přání. Ale věděla, že jej smí použít pouze tehdy, když je to opravdu nezbytné. Jednoho večera, když slunce zapadlo za obzor, začala se nad vesnicí stahovat temná mračna, a s nimi přišel i nečekaný host – obrov, který chtěl vesnici ovládnout.
Obr se jmenoval Grom a byl proslulý svou krutostí a touhou po moci. Když dorazil k vesnici, jeho kroky se duněly jako hrom a jeho hlas byl slyšet až na míle daleko. „Vzdejte se mi a slibuji, že vás ušetřím,“ hřímal obrem, když dorazil na náves vesnice.
Vesničané byli zděšení a zmateni. Nikdo nevěděl, co dělat, a tak běželi za Elarou, aby jim poradila. Elara přemýšlela dlouho a vážně se dívala na svůj prsten. Rozhodla se, že je čas využít jeho kouzelnou moc.
Před tím, než za Gromem vyšla, proměnila se v nenápadnou šeplavou ještěrku a nepozorovaně se přiblížila k obrovi. Slyšela ho, jak si pro sebe mumlá o touze najít mocný artefakt, který by mu umožnil vládnout celému kraji.
Jakmile věděla, o co jde, proměnila se zpět do své podoby a napočítala tři kouzelná slova, díky nimž se spustila ohromující záře prstenu, která oslnila obra. Grom byl zaskočen, ale ne zastrašen. „Ach, malé čarodějko,“ zasmál se chraplavým hlasem, „myslíš, že mě tvé světélko zastaví?“
Elara ale věděla, že nemůže vzdát. „Nech naši vesnici na pokoji a já ti pomohu najít to, co hledáš,“ řekla pevným hlasem, i když jí srdce tlouklo až v krku.
To Groma zaujalo. Přemýšlel, zda věřit čarodějce, ale zvědavost vyhrála. „Dobrá,“ svolil, „ale pokud mě podvedeš, zničím vše, co se ti jen přiblíží.“
A tak kouzelnice a obr uzavřeli dohodu. Elara využila svých kouzel, aby obrovi pomohla najít cestu k dávno zapomenuté hoře Eldor, kde se prý ukrýval prastarý artefakt, po kterém Grom tolik toužil.
Cesta byla dlouhá a plná nebezpečí. Elara často přeměňovala sebe i obra na různé podoby, aby unikli zraku nebezpečných tvorů. Někdy se stali pouhým větrem, jindy neviditelnou mlhou proplouvající lesy. Grom byl tak fascinovaný, že se ani nesnažil breakt už slíbené dohodě.
Když konečně dorazili na místo, Elara použila poslední zbytky své magie k otevření starobylých vrat, které vedly do nitra hory. Uvnitř našli ztracenou komnatu plnou pokladů a tajuplných artefaktů. Uprostřed místnosti spočíval modrý drahokam, který zářil jako nejjasnější hvězda.
Grom přistoupil k drahokamu a jeho oči se rozzářily neuvěřitelným nadšením. Elara však nepřestávala věřit v sílu dobra. „Grome,“ promluvila vážně, „moc, kterou si přeješ, není určena pro krutost. Jedině čisté srdce si ji skutečně zaslouží.“
Obr na chvíli zaváhal. Podíval se na Elaru a poprvé spatřil skutečnost navzdory legendám, které o něm kolovaly. Uvědomil si, že síla bez rozumu a srdce je prázdná. Pomalu odložil drahokam zpět na místo, sedl si a dlouze se zamyslel.
Nakonec Grom povstal a rozhodl se vrátit do své rodné země, vznést mosty, které v průběhu let spálil, a pokusit se změnit k lepšímu. Elara úlevně vydechla, když spatřila příslib změny v jeho očích.
Jakmile se vrátila do Slunečné, celá vesnice ji přivítala s otevřenou náručí. Lidé oslavovali její odvahu a moudrost. Ze všeho nejvíc byli rádi, že sdružení dobra a pravdy může porazit i toho nejmocnějšího protivníka.
Život ve vsi se vrátil do starých kolejí. Lidé dál žili radostně pod ochranou duhových oblak. A Elara nosila svůj prsten dál, teď s vědomím, že největší kouzlo pramění z nejčistších úmyslů a dobrosrdečnosti.