Kdesi za sedmi vršky, u Stříbrného lesa plného ševelení listí, zurčení potůčků a vůní mechu, žily víly a víláci. Byla to drobná stvoření se stříbrnými křidélky, co blikala jako hvězdy, když se odrážely od paprsků měsíce. Mezi nimi žil vílák jménem Flítek. Flítek nebyl nejsilnější ani nejrychlejší z víláků, zato měl srdce jako truhla plná světla a odvahu, o které by mohly vyprávět i sovy z Borovicového hvozdu.
Jednoho jarního dne, když Slunce poprvé dopadlo mezi větve starého javoru, se v lese stalo něco podivného. Ve vmžiku se roznesla zpráva – víla Lilenka, jedna z nejjasnějších květinových víl, zmizela. Její vůně přestala naplňovat údolí, její smích se neodrážel mezi novými lístky.
„To je znamení! Něco zlého se stalo,“ bědovaly starší víly.
Flítek se nedokázal smířit s tím, že by zůstali jen čekat. Rozhodl se, že Lilenku najde. Sbalil si mešec s pylovým chlebem, lísteček kominíkovaného kořene proti únavě a kapku ranní rosy proti smutku. A pak se vydal, křídla chvějící se napětím.
První stopa vedla kolem Trnového remízku. To bylo místo, kam víly nechodily. Trny, jež byly ostřejší než nejchytřejší otázka sovy, rostly tak blízko u sebe, že se jimi dalo projít jen s velikou opatrností. Říkalo se také, že v jejich stínu spí sny, které by nikdo neměl probouzet…
Avšak Flítek si všiml malého chomáčku stříbrného prachu na jednom z trnů – poznal Lilenčin závoj. Stiskl pevně rty, rozprostřel křídla a vklouzl mezi trny. Když si jeden osten načechral jeho křídlo, zevnitř se ozvalo tiché bolestivé „au“ – ale pokračoval.
Za Trnovým remízkem nadešel podivný kraj – listy zde byly tmavé a studené, jakoby ztuhlé v čase, a vítr zde zpíval písně o samotě.
A tehdy potkal prince. Ne prince v lesklém brnění, ale chlapce v zelené pláštěnce s korunkou z dubových listů. Jmenoval se Radánek a byl dědicem říše Skrytých zahrad, kde rostly zázračné květiny a stromy šeptaly jména všech, kdo byli kdy šťastní. Princ měl však smutné oči.
„Přišel jsem najít květ Anamorii – květ, který dokáže vyléčit duši mou sestře, která spí kouzelným spánkem od té doby, co zahlédla touž hvězdu dvakrát,“ řekl.
Flítek pochopil, že jejich cesty se prolínají. „Pomohu ti hledat květ, a ty pomůžeš najít vílu Lilenku,“ navrhl. A tak se vydali společně dál.
Putovali přes mechem pokryté skály, kde spali kamenní obři, a přes Duhový palouk, kde plné květy tančily podle ladění větru. Tam se přihodilo něco nečekaného. Uprostřed louky vyrostl trn tak náhle, že princ málem upadl.
Trn byl černý a jeho špička se třpytila rudým světlem. Nikdy nic takového neviděli. Když se k němu přiblížili, uslyšeli hlásek. „Prosím, pomozte mi…“ znělo to křehce a daleko.
Flítek vykřikl: „Lilenko!“ Oba tedy začali trn obcházet. Byl tak vysoký, že jeho vršek mizel v mracích.
Tu se objevil starý větrný kouzelník jménem Strofán, co přichází jen tehdy, když někdo hledá, ale neví co.
„Nemůžeš ji vysvobodit silou ani zbraní,“ varoval. „Tento trn je tvořen ze strachu. Jen ten, kdo se bojí, přesto kráčí dál, jej může přemoci. A v jeho srdci je květ Anamorii, pro prince.“
Radánek sevřel Flítkovu ruku. „Nemám meč ani kouzlo, ale půjdu s tebou.“
A tak lezli do výšky, kde vítr zpíval cizími jazyky a krystalky vzpomínek tvořily snesitelné schody. Každý krok byl jako kapka odvahy. Trn je častoval záblesky strachu – prince viděl svou nemocnou sestru, jak mizí v temnotě, a Flítek si připadal malý a zbytečný. Ale drželi se navzájem, a tak vystoupali až na vrchol.
Tam, v oslnivé záři, ležela Lilenka, spící jako poupě v ranní rose. Vedle ní rostl zlatý květ se srdcem z modrého křišťálu. Květ Anamorii.
„Zlomení strachu zlámalo i kouzlo,“ pronesl hlas z mraků.
Flítek běžel k Lilence a políbil ji na čelo. Víla se nadechla, otevřela oči a usmála se. „Věděla jsem, že přijdeš…“
Princ si opatrně utrhl květ a uložil ho do misky z listí. Cítil, jak se světlo květu dotýká jeho srdce i duše jeho sestry, byť byla daleko.
Když sestoupili, trn se proměnil v bezinkový keř a z jeho větví se spustily drobné vílí zvonky, co rozezněly celý les písní o naději.
Lilenka pomalu rozevírala křídla a pohladila Flítka po tváři. „Můj statečný víláku,“ zašeptala. Víly i víláci z celého lesa přišli přivítat své ztracené dítě a zazpívat slavnostní píseň, která se zvedla až k nebeskému oblouku.
Flítek, princ i Lilenka spolu tančili pod hvězdami, zatímco květ Anamorii se vydával dál, unášen větrem do Skrytých zahrad, aby polaskal nemocné srdce princezny.
Od té doby se říká, že kdo vstoupí s odvahou do stínu trnů, najde nejen ztracené přátele, ale i sám sebe. A že přátelství mezi víláky, vílami a lidmi je to nejkouzelnější pouto ze všech.