V jednom malebném království, ztraceném mezi vysokými horami a hlubokými lesy, vládla moudrá královna jménem Eliška. Ani dlouhé zlaté vlasy a dobré srdce ji nevynesly do povědomí celého království tolik, jako její schopnost spravedlivě a moudře rozhodovat ve všech královských záležitostech. Avšak Eliška měla ještě jedno tajemství – kouzelný šperk, diamantový náhrdelník, který jí propůjčoval schopnost rozumět řeči zvířat.
Jednoho dne dorazila na královský hrad zvláštní zpráva. Z hloubi království prý mizeli lidé, stejně jako zlato z královské mincovny. Královna Eliška neváhala a vypravila se na cestu. Když se ptala kolemjdoucích, co se děje, zpozorovala ve všech tvářích strach. Nikoho se jí nepodařilo přimět, aby o tom promluvil. Jedině zvířata jí byla ochotna říci, že na okraji lesa se prý usídlila tajemná perníková chaloupka, z níž nikdo, kdo do ní vkročil, již nevyšel.
Královna Eliška, rozhodnutá přijít na kloub této záhadě, se vydala k lesu. Cestou ji doprovázel vrabec, který byl vděčný za moudrá rozhodnutí královny ohledně lesních obyvatel. „Vaše Veličenstvo, dávejte si pozor. Říká se, že za vším stojí zlá čarodějnice, která si touží nahromadit co nejvíce pokladů a oběti mění v perníkové figurky,“ švitořil neradostně.
Les se halil do mlžného oparu, který s každým krokem houstl. Nakonec došli k malinké mýtině, kde stála ta zmíněná chaloupka. Její zdi se třpytily zlatými odlesky a něžný vůně perníku se linula kolem. Eliška opatrně přistoupila blíže. Jako by zaslechla vzdálený tlukot srdce lesa, a její diamantový náhrdelník se rozzářil jasným světlem.
V tom okamžiku se před Eliškou objevila postava zahalená v plášti, s dlouhými nehty, které připomínaly drahokamy. „Vítej, královno,“ zasyčela čarodějnice s úšklebkem. „Jsem Kridola, a dlouho jsem čekala na někoho zvláštního, jako si ty.“
Eliška nepocítila strach. „Já nemám v úmyslu se stát jednou z tvých perníkových figurek, Kridolo. Přicházím, abych osvobodila mé lidi i všechny poklady, které jsi ukryla,“ prohlásila pevným hlasem.
„Ach, jak odvážné!“ zachechtala se čarodějnice. „Ale neboj, nemusím tě přeměnit v sušenku. Mohu ti nabídnout věčný život a bohatství, pokud se mi zavážeš věrností.“
Královna odmítla. „Svoboda a spravedlnost jsou většími poklady než zlato,“ odpověděla odhodlaně.
Kridola se zamračila. „Tak dobrá, ale nebude to snadné. Tvým úkolem je projít třemi zkouškami. Pokud uspěješ, tvé království i poklady tě čekají. Ale pokud selžeš…“
Nad tím se Eliška ani na chvilku nepozastavila a souhlasila. Kridola mávla rukou a mýtina se změnila. První zkouška byla před ní.
Na stříbrné míse leželo pět perníkových klíčů, všechny zdánlivě stejné. „Pouze jeden klíč ti odemkne dveře k druhé zkoušce. Ostatní jsou nebezpečné…“ dodala s tajemným tónem čarodějnice. Eliška se otočila k vrabčákovi, který ji doprovázel, a špitla: „Mé zvířecí přátelé mi již mnohokrát pomohli. Pomůžeš mi v této chvíli potřeby?“
Vrabec si pečlivě prohlédl všechny klíče a nakonec potvrdil: „Jeden z nich voní stejně jako ráno v rozkvetlé zahradě. Zkus ten.“ Eliška sáhla po tom klíči a vskutku – dveře se tiše otevřely.
Za dveřmi se ukázal obrovský sál, jehož stěny byly zdobeny zlatými úponky a diamantovou stříbřicí. Uprostřed stál obrovský obraz královského města, ale z něj chyběl most přes řeku. Elišce bylo jasné, že musí most doplnit, aby přešla do další zkoušky. Neváhala a vzpomněla si na perníkovou vůni. Věděla, co má dělat. Pomocí kousků z perníkového náhrdelníku, který se náhle objevil v jejím kapesníku, pečlivě vytvořila most, a obraz se zázračně proměnil v skutečný, živý most.
Když královna most překročila, čekala ji poslední zkouška. Kridola se objevila znovu, tentokrát držíc v ruce zlatý stůl s pokladnicí.
„Poslední, a nejtěžší úkol je přinést tento stůl zpět do tvého hradu bez použití síly,“ prohlásila usměvavě.
Eliška chvíli přemýšlela. Poté poklekla k zemi a odříkala tichou modlitbu vděčnosti zemi a přírodě, která jí dala sílu a moc stát se moudrou vůdkyní. V tom okamžiku se kolem ní objevily všechny zvířátka lesa, včetně mého drobného společníka vrabce. Společně, za pomoci diamantového náhrdelníku změněného v nosítko, nesli stůl k hradu.
Kridola byla poražena. Eliška se vrátila do svého království, teď volného od zlých kouzel. Poklady a obyvatelé, všichni byli osvobozeni. Královna Eliška rozdělila bohatství spravedlivě mezi své obyvatele a diamantový náhrdelník schovala tam, kde jej nemohlo žádné zlo nalézt.
A tak pokračovali v žití v míru, šťastně a spokojeně, zatímco Eliška nadále vládla s moudrostí a laskavostí. Všechno díky statečnosti, přátelství a neochvějné víře ve spravedlnost.