Za devatero horami a devatero řekami se v hlubokém údolí rozprostíral tajemný les, který byl domovem mnohým kouzelným bytostem. Mezi nimi žil i starý a moudrý trol jménem Grul. Grul byl velký a silný, s hustými zelenými vlasy a očima jako dvě zářivé smaragdy. I když se trolové obvykle jeví jako strašidelné bytosti, Grul měl pověst laskavého a ochotného přítele, který pomáhal všem, kdo se v lese ocitli v nesnázích.
Jednoho dne, když Grul procházel lesními stezkami, uslyšel ve vzduchu podivný šepot. Vítr, který stále stal v korunách stromů, nesl s sebou smutný příběh o malé hvězdě jménem Lira, která ztratila svou cestu na noční obloze. Grul se zamyslel, protože věděl, že hvězdy jsou pro noční nebe důležité a jejich světlo přináší naději a sny mnoha lidem.
Rozhodl se, že musí Líře pomoci vrátit se na její místo mezi ostatními hvězdami. Odhodlaný trol se vydal směrem k nejvyšší hoře, kde se hvězda skrývala v úžasu nad světem smrtelníků. Cesta to byla dlouhá a náročná, plná trnů a houští, které se snažily každý jeho krok zastavit. Ale Grul se nedal, jeho odhodlání bylo pevné jako kámen.
Jak tak šel, narazil na vítr, který se míhal lesem v podobě jemného chladného vánku. Vítr se ztišil, naklonil se k trolu a zašeptal mu do ucha: „Grule, abys dosáhl ke hvězdě, budeš potřebovat něco, co ti dodá sílu. V hlubinách lesa roste zlatý trn. Když ho najdeš a dotkneš se ho svým srdcem plným dobroty, připraví ti cestu skrz nejtěžší překážky.“
Grul poděkoval větru za radu a začal hledat zlatý trn. Putoval dál a dál, až se dostal k jezeru, které bylo obklopené nádhernými květinami. Uprostřed těch květin, třpytil se jasně zlatý trn. Když ho Grul našel, pečlivě si ho uložil do kapesní pruhu svého pláště.
S trnem v kapse se vydal směrem k hoře. Cesta byla stále obtížnější, temné mraky se stáhly k nebi a bouře se blížila. Vítr zuřil, jako by chtěl Grulovi cestu znesnadnit, ale on nedal. V srdci měl dobrotu a naději, které ho vedly dál.
Nakonec dorazil na vrchol hory, kde našel malou hvězdu Liru, která se svítila jasně ve tmě, ale přesto vypadala ztraceně. „Liro,“ pronesl Grul tichým hlasem, „já jsem Grul, přišel jsem ti pomoci najít cestu zpět na nebe.“
Lira, ačkoliv byla jen hvězdou, pocítila radost a úlevu. „Děkuji, Grule! Měla jsem strach, že nikdy nenajdu cestu zpět…“
Grul jí poradil, že k návratu potřebuje věřit ve světlo, které má uvnitř sebe, a přízeň větru, který její cestu může rozjasnit. Vzpomněl si na zlatý trn a s čistým úmyslem přitiskl trn ke svému srdci. Tu se stal zázrak! Trn se proměnil v zlatou záři, jež se rozšířila po celém nebi jako krásná stezka světla.
Vítr, který dříve vanul divoce, se utišil a začal se proplétat vzniklou stezkou, kterou vytvořil Grul a zlatý trn. Pomalu, ale jistě, Lira stoupala po světelné cestě zpět ke svým sestřičkám na noční obloze.
Když konečně našla své místo mezi hvězdami, vděčností se rozsvítila ještě jasněji než kdy dřív. Přátelský vítr šeptal díky až k zemi, zatímco Grul se spokojeně díval na rozjasněné nebe.
„Otče vítr,“ řekla Lira ze svého místa, „mohu ti nějak poděkovat?“
„Stačí, že jsi zpátky,“ odpověděl vítr a jemně rozproudil mraky, aby uvolnil měsíční světlo, které ozářilo celý les. Grul se usmál, protože věděl, že jeho pomoc byla k nezaplacení, a cítil, jak se jeho srdce naplnilo radostí a klidem.
A tak se vrátil Grul zpět do svého domova v kouzelném lese, kde dál žil s vědomím, že malá Lira jako hvězda na nebi přináší naději nejen lidem v údolí, ale i všem bytostem kolem. A když někdy lesem zavanul vítr, Grul vždy věděl, že na něho hvězdy už nikdy nezapomenou.