Kdysi dávno, v srdci šumivého lesa vonícího borovicemi, divokou mátou a trochou deště, stála malá vesnička jménem Perníčkov. Vesničané zde žili v domcích z voňavého perníku, ozdobených cukrovou polevou a ovocnými bonbóny. Ačkoliv vystavené domy lákaly hladové veverky a občas i jednoho rozverného medvěda, vesnice to byla poklidná a spokojená.
V Perníčkově žila holčička jménem Marjánka a její mladší bratříček Toníček. Oba byli zvídaví a odvážní, a nesmírně rádi pomáhali babičce Justýnce, která se vyznala v bylinkách jako nikdo jiný. Její zahrádka byla kouzelná – rostla tam máta, šalvěj, měsíček i vzácná vlastovka stříbřitá, rostlinka, kterou podle legendy najdete jen jednou za sto let. Prý dokáže uzdravit každé trápení a otevřít tajné cesty.
Jednoho rána babička Justýnka zavolala vnoučata k sobě do krásně vonící komůrky, kde sušila své bylinky a míchala kouzelné čaje.
„Děti moje,“ začala tichým hlasem a oči jí jiskřily, „dnes v noci jsem měla zvláštní sen. V něm mi léčivé bylinky našeptaly o skryté Bráně zelené mlhy.“
„Bráně?“ zeptal se Toníček a naklonil hlavu na stranu. „Kam vede?“
„Prý do zahrady, kam lidská noha dávno nevkročila. Tam roste poslední divoká vlastovka stříbřitá a střeží ji kouzelný zajíc Hopsalín.“
„To je jako… dobrodružství?“ zašeptala nadšeně Marjánka.
Babička přikývla. „Ale Brána se otevře jen těm, kdo spojí čtyři dary lesa – perník srdce, mrkvičku průzračnou, list ze stoletého dubu a kapku rosy z kapradiny štěstí.“
Bez dalšího zaváhání se Marjánka a Toníček rozhodli, že výpravu podniknou. Babička jim zabalila batůžky se suchými perníky, několik užitečných bylinek a kapesní lucerničku, která svítila i bez svíčky – jen silou dobrého úmyslu.
Ještě tentýž den se vypravili do lesa. První, co potřebovali, byl perník srdce. A protože byli z Perníčkova, Marjánka se rozhodla, že takový perník sama upeče. Zastavili se na mýtině u javorového údolí, rozdělali malý ohýnek a Marjánka smíchala mouku, med, koření a postrouhala i trochu muškátového oříšku. Z těsta vykrojila srdce a při pečení tiše přemýšlela o tom, jak moc má ráda svého bratříčka, babičku i celý svět. A perník se hned na to začal třpytit zlatým leskem – dár perníkového srdce byl hotov.
Dál se děti vypravily k Řeřiškovému potoku, kde prý roste mrkvička průzračná. Jenže místo mrkve tam rostly samé kopřivy a muchomůrky.
„To bude chtít kouzlo,“ poznamenala Toníček a vytáhl babiččinu bylinkovou knihu.
V ní našli, že mrkvičku průzračnou lze najít jedině tehdy, když člověk něco obětuje a uzná, že ne všechno je jen pro něj. Toníček se posadil na břeh potoka a přemýšlel. Pak z batohu vytáhl svůj nejoblíbenější dřevěný koníček a položil ho na kámen u vody.
„Chci tu mrkvičku najít, ale vím, že někdy musím něco vzácného pustit, aby vzniklo něco ještě vzácnějšího.“
Vtom se voda zatřpytila, vítr zafoukal a zpod jednoho kapradí se vysunul malý trs zářící mrkve. Marjánka jednu vytáhla a držela ji jako poklad – byla průzračná jako sklo a uvnitř světélkovalo světlo jako z hvězdy.
Se dvěma dary už v batohu se děti vydaly hledat list ze stoletého dubu. Ten údajně roste na oboustranném paloučku, což je kouzelné místo, kde je den i noc najednou. Šli dlouho, až přišli ke stromům tak vysokým, že se jejich špičky ztrácely v oblacích. V jednom kmeni seděla sova. Bez hlesu se na děti podívala a mávla křídly směrem doprava.
Marjánka s Toníčkem se poškrábali na hlavě, ale poslechli. Šli směrem, kterým jim sova ukázala, a po chvíli vstoupili do podivného místa – na levé straně svítilo slunce a bylo slyšet zpěv skřivanů, zatímco napravo bylo stmívání s cikádami a mihotáním světlušek.
„Tady to bude,“ vydechl Toníček a pohled mu padl na dub s kmenem širokým jako celá babiččina chaloupka. Na jedné větvi tančil jediný zlatavý list – lesklý, nádherně tvarovaný a větrným vánek jej podebral, aby ho s lehkostí snesl na Marjánčina ramena.
„Třetí dar máme!“ jásala.
Zbývala poslední složka: kapka rosy z kapradiny štěstí. Ta rostla podle legend jen v jeskynních zahradách u Brány zelené mlhy. Ale Brána se neukáže každému. Jen srdci čistému a odvážnému.
Děti pokračovaly dál, až přišly do hlubokého údolí, kde rostly liány, borůvky a mech svítil jako lampička. A tam, uprostřed údolí, se objevil hustý závoj zelené mlhy. Voněla po mátě, eukalyptu a dešti.
„To musí být ono!“ vykřikla Marjánka.
Z mlhy se začaly rýsovat dvě mohutné brány plné lián a květin. Měly tvar srdce, a na samém vrcholu se stříbrně leskla malá soška zajíce.
„Jsme připraveni,“ řekli jeden přes druhého a přiložili perník, mrkev a dubový list na starou kamennou desku před Bránou.
Ta se zachvěla, mlha se pohnula – a v tu chvíli se jim před očima otevřela zahrada krásnější než ve všech snech. Všude rostly léčivé bylinky, modré růže, zpívaly ptáci a v dálce poskakoval malý bílý zajíc se zlatým obojkem.
„To bude Hopsalín,“ usmál se Toníček.
Zajíc přiskákal k nim, podíval se jim upřeně do očí, a pak se zlehka uklonil. Odskočil stranou a nohama naznačil, ať ho následují. Zavedl je ke kapradině štěstí – vysoké, třpytící se, s jedinou kapkou rosy, která pulsovala barvami jako duha. Marjánka ji jemně sebrala do lahvičky.
Se všemi čtyřmi dary se vydali zpět. Brána se za nimi zavřela s tichým zazvoněním, jakoby říkala: „Vrátíte-li se s dobrou myslí, vždy najdete cestu zpět.“
Když dorazili domů, babička Justýnka plakala radostí. Kapka rosy z kapradiny jí pomohla znovu vidět barvy, které od stáří ztrácela, a vlastovka stříbřitá, kterou našli v zahradě, dál rostla na jejich dvorku a léčila každého, komu bylo ouvej.
Od té doby se stal Perníčkov ještě voňavější vesnicí – nejen kvůli perníku, ale i lidem, kteří se nebáli kouzla, dobrodružství a síly malých skutků. A kdykoli někdo potřeboval pomoc, děti Marjánka a Toníček už věděly, že s bylinkou, kapkou rosy a otevřeným srdcem se dá dojít až za Bránu zelené mlhy.