V jednom království, ukrytém mezi zelenými kopci a vonícími lesy, vládl král Dobromil, který byl spravedlivý, veselý a měl laskavé srdce jako medový chléb. Jeho říši protínal lesklý potůček jménem Zpěvanka, který podle pověsti zpíval písně staré jako svět sám, když byl měsíc v úplňku a hvězdy svítily jako kapky rosy na nebi.
Král Dobromil měl jediného syna, prince Jindřicha. Jindřich byl odvážný, chytrý a měl v srdci touhu po dobrodružství, která v něm planula jako oheň v krbu za zimní noci. Miloval procházky lesem, pozorování jelenů, poslouchání potůčku, a nejraději trávil čas u Zpěvanky, kde si vymýšlel příběhy o skřítcích, vílách a pokladech ukrytých hluboko pod zemí.
Jednoho jarního rána, kdy rosa ještě třpytila na listech a ptáci vítali nový den písní, našel Jindřich mezi kamínky u potůčku něco podivného – malý stříbrný klíček, zdobený kapkou modrého křišťálu. Připadal jako kousek nebe usazený do kovu. Překvapený princ vzal klíček domů a ukázal jej otci.
Král Dobromil si prohlédl klíček, zamyslel se a řekl: „To není obyčejný klíč, synu. Legenda říká, že kdysi dávno skřítek jménem Žlutočepička ukryl poklad lesa někam na konec Zpěvanky a zanechal klíč jen tomu, kdo má čisté srdce a odvahu v duši.“
Oči prince Jindřicha se rozzářily. „Tatínku, mohu se vydat najít ten poklad?“
Král se usmál a pohladil ho po vlasech. „Jdi, můj synu, ale pamatuj: největší poklady nejsou vždy zlaté a třpytivé. Někdy mají podobu přátelství, poznání nebo splněného přání.“
A tak se Jindřich vydal na cestu. Vzal si jen chleba, trochu vody, klíček a dřevěný meč, který mu vyrobil hradní kovář. Šel po proudu Zpěvanky, která mu zpívala písně, jakých nikdy neslyšel. Po třech dnech chůze dorazil do části lesa, kde stromy byly vyšší než věže hradu a ticho bylo hlubší než studna na nádvoří.
Uprostřed lesa potkal podivnou bytost — byla to víla se zelenými křídly a šaty z mechu. Jmenovala se Lístenka.
„Kam kráčíš, princi?“ zeptala se a její hlas zněl jako šumění listí.
„Hledám poklad lesa. Mám klíček, který mě má dovést k místu, kde je ukryt.“
Lístenka se usmála. „Poklad je chráněn třemi zkouškami. Pokud je překonáš, odhalí ti svou podobu.“
A život prince se proměnil v pohádku plnou zázraků.
*První zkouška* čekala za Kopřivovou strání. Ze země tam vyrůstaly živé keře se šlahouny, které se pokoušely každého obejmout a nikdy nepustit. Jindřich si vzpomněl na staré přísloví: „Když něco laskavě poprosíš, otevře se ti srdce.“ Odhodil dřevěný meč, poklekl ke keři a řekl: „Prosím, propusť mě dál. Nepřicházím škodit, jen hledat pravdu.“ A tu se šlahouny odtáhly a vytvořily uličku, kterou mohl projít.
*Druhou zkoušku* tvořil kamenný most přes řeku Temnici. Řeka byla černá jako uhel a tekla mlčky, až z ní mrazilo. Uprostřed mostu stál tříhlavý had. Každá hlava měla jiné oči — jedna zlostné, jedna smutné a jedna zvědavé.
„Chceš-li přejít, odpověz: Co je silnější než zbraň, ale není vidět?“ zasyčel had.
Princ chvíli mlčel, pak pravil: „Dobré slovo. To zklidní srdce dřív než meč zasáhne.“
Hadovy hlavy se uklonily a zmizely. Most zazářil a princ prošel dál.
*Poslední zkouška* se neměřila silou ani chytrostí, ale odvahou. Když došel k prameni Zpěvanky, zjistil, že voda se ztrácí pod starým dubem. Vedla do jeskyně, kam mohl vstoupit jen tím, že by se ponořil pod vodu. Princ se nebál, nadechl se a ponořil.
Pod hladinou byla jiná říše — svět ze světla, kde zpívaly perlotvorné ryby a mořské víly tancovaly v proudech. V písni slyšel stará slova: „Najdi dračí srdce a klíč odemkne, co spí.“
Uprostřed podvodního paláce ležela truhla zdobená dračími šupinami. Zámek měl tvar hvězdy. Jindřich do něj vložil klíček — klap.
Rozlétlo se víko a z truhly vytrysklo světlo.
Ale poklad nebyl zlato. Byla to stará kniha, která svítila zlatavým písmem. Na jejích listech byly příběhy minulosti, kouzla přírody, léčivé recepty a tajemství porozumění světu kolem nás. A u knihy ležel i malý váček se zlatým prachem. Jak se později ukázalo, byl to Kouzelný pyl stvoření, který mohl jednou jedinkrát změnit svět k lepšímu.
Jindřich knihu sevřel a v ten moment se voda kolem něj proměnila v duhu. Opět se ocitl na břehu Zpěvanky, ale nyní zpívala píseň, ve které se mluvilo o jeho jméně. Pochopil, že poklad byl nalezen a cesta u konce.
Když se vrátil domů, celý hrad jásal. Král Dobromil ho objal a řekl: „Nalezl jsi víc než poklad. Nalezl jsi moudrost.“
Princ se podělil o kouzelnou knihu se starými mudrci, léčitelkami, čaroději i dětmi. Díky ní se království naučilo pěstovat stromy, které plodily ovoce každý měsíc, léčit nemocné smíchem a chápat řeč větru.
A co udělal s Kouzelným pylovým váčkem?
Jindřich jej nechal uschovaný, dokud nepřišly zlé časy, kdy vyschly řeky a přestaly zpívat ptáci. Tehdy otevřel váček a prach rozsypal do vzduchu. Obloha se rozjasnila, déšť svlažil pole, zpěváčci se vrátili do lesů a Zpěvanka zpívala jako nikdy předtím.
Od té doby se u potůčku říká, že kdo má čisté srdce a poslušné uši, možná jednou uslyší píseň o princi, který nehledal bohatství, ale porozumění — a právě to byl ten největší poklad ze všech.