Kdysi dávno, za sedmero horami a devatero řekami, v zemi, kde se rosa třpytila jako drahokamy a vítr zpíval písně staré jako svět, se rozprostíralo poklidné království jménem Vodoryje. Království bylo požehnáno křišťálově čistými prameny, zurčícími potoky i tajemnými jezery, které v sobě zrcadlily modré nebe. Všechno to bohatství vody chránila starobylá kouzelná jabloň, rostoucí uprostřed Zpívající louky, která voněla po jablečných květech i v zimě.
V tomto království žil princ jménem Levandor. Byl to princ statečný, srdce měl čisté a laskavé jako horská studánka. Žádné zvíře se ho nebálo, květiny pod jeho kroky nerozvážně nerozšiřovaly lístky, protože věděly, že jim neublíží. Někdy sedával pod kouzelnou jabloní a naslouchal jejímu šumění – staří mudrcové tvrdili, že komu se podaří porozumět jazyku jabloně, ten pochopí i řeč vody.
Jednoho jara ale začala voda z pramenů vysychat. Nejprve zmizely potůčky v zahradách, potom uschly studny na vesnicích. Lidé se báli a zvířata opouštěla lesy. Každý den slunce pálilo na cihlové střechy domů a mraky se krčili za horami, jako by se bály vstoupit do království. Jabloň přestala zpívat a její listy začaly hnědnout.
„To není jen sucho,“ pravil starý dvorní čaroděj Telmar s vrásčitým čelem, „je to kletba stará jako temné hlubiny.“ A tak začal vyprávět o dávném zaklínadle, které kdysi, v dávném věku, na království uvrhl Vodní duch jménem Nefrion. Ten byl kdysi strážcem Pramene života, ale jeho žárlivost na lidskou svobodu ho obrátila k hněvu. Chtěl ovládnout proudy vody, aby se mu každý sklonil a prosil o doušek.
Za dávných věků ho statečný král a kouzelná jabloň společně zapečetili do horského jezírka pod názvem Hladové zrcadlo. Ale pečeť slábla — a nyní, pokud se nezíská zpět síla zaklínadla, Nefrion vrazí svou vlnu zloby a žízně do celého světa.
„Existuje naděje,“ řekl Telmar princovi, „ale cesta je nebezpečná. Musíš najít tři kapky čisté vody: první ukrytou v jeskyni větru, druhou v květu modré lilie na vrcholu Slunečné skály a třetí v očích sovy, která nikdy nespí. Tyto kapky smíchané pod jabloní a zalité zaklínadlem čistoty mohou pečeť obnovit.“
A tak Levandor vyrazil na cestu ještě před rozbřeskem. Měl s sebou jen plášť z duhového plátna, který mu matka ušila, vodní lahvičku obráběnou z leknínu a stříbrný přívěsek jabloně — dar královny stromů. Jeho kroky vedly nejdříve do Jeskyně větru. Ta se nacházela na úpatí Hvízdajících kopců, kde se vítr ztrácel v chodbách tak složitých, že nikdo nenašel cestu ven.
Levandor putoval dlouho, vedly ho šepoty větru. Když došel k ústí jeskyně, zavolal své srdce, aby bylo jeho kompasem. A s každým krokem znící prázdnotou si šeptal: „S čistým úmyslem kráčím v dechu světa.“ Uprostřed temnoty našel kamennou mísu, nad kterou se vznášela kapka vody jako perla v beztíži. Byl to dech planety, očištěný staletími. Zachytil kapku do leknínové lahvičky.
Dál pokračoval k Slunečné skále. Její vrchol byl tak vysoký, že se dotýkal mraků. Když vyšplhal až nahoru, našel tam lilie modřejší než obloha. Byly tiché, ale jejich vůně připomínala dětský smích. Princ opatrně setřel rosou zvlhčený okvětní lístek — druhá kapka byla jeho.
Nakonec zamířil do Hvozdu věčného stínu, kde žila sova jménem Nyla. Říkalo se, že její oči v sobě uchovávají pohled na všechny sny a nikdy nespočinuly ve spánku. Když ji Levandor našel, hleděla na něj s moudrostí věků.
„Proč přicházíš, lidské dítě?“ zahoukala sova.
„Abych zachránil život vody, její plynutí a zpěv,“ odpověděl bez váhání.
Sova se zahleděla hluboko do jeho duše, a pak ukápla z jejího oka jiskřivá slza — třetí kapka.
Když se Levandor vrátil do království, všechna pole už byla suchá a jabloň tichá. Přistoupil k ní, kapky smísil pod jejím kmenem a vyslovil slova očistného zaklínadla, jež mu prozradil Telmar:
*„Voda z hlubin, dech oblohy, slza moudrosti — spojte se v čistotu. Proud života, vrať se, ať strom zpívá a svět dýchá.“*
Země se zachvěla. Z jabloně vyšlehly paprsky světla, listy zezelenaly, květy se rozvinuly a hudba, starší než paměť lidstva, zazněla po kraji. Z hor se snesly mraky, déšť hladil tváře lidí i listy stromů.
Zaklínadlo obnovilo pečeť, vodní duch byl opět zapečetěn v Hladovém zrcadle. Ale nebyl už plný hněvu — kapky čistoty ošetřily i jeho srdce, a místo naplněné zloby začalo opět přemýšlet a chápat.
Jabloň už nikdy nezmlkla. Každé jaro nesla plody, které měly chuť vody a vůni nebe. A kdo jablko snědl, slyšel v sobě zpěv řek a šepot kapek na oroseném okně.
Prince Levandora lidé milovali. Ne proto, že by zachránil království, ale protože nikdy nezapomněl, že i kapička vody může měnit svět. A když byl čas, přenechal trůn moudré radě a sám odešel tiše do hor, ke prameni, kde první kapka čekala, věčně čistá.
Království Vodoryje opět kvetlo, a děti ze všech koutů světa si hrály v stínu kouzelné jabloně, zatímco voda zpívala svou písničku, tu, která nikdy nekončí.