V hlubokém zeleném lese na úbočí starých hor, kde mezi stromy pronikaly zlaté paprsky slunce jen jako úzké stužky světla, stála osamělá kamenná věžička. Byla zarostlá břečťanem a málokdo věděl, komu patří nebo proč tam vůbec stojí. Lidé se jí báli, protože se vyprávělo, že za noci z jejího vrcholku vychází tajemné modré světlo, jako by v ní hořela kouzelná lampa.
Ve stejné zemi vládl spravedlivý a laskavý kníže jménem Dorian. Měl sídlo v nedalekém městě, chráněném hradbami a obklopeném poli a lesy. Lidé ho měli rádi, neboť rozuměl jejich trápením a byl jim vždy nablízku. Jenže časy se změnily, když se v kraji začal objevovat neznámý loupežník.
Ten byl mazaný a rychlý jako liška. Nikdy nikoho nezranil, ale mizely zboží, zlaťáky a občas i šperky z panských statků. Všichni si šeptali, že loupežník ukrývá svůj lup právě ve staré věžičce v lese. Jenže nikdo se tam neodvážil – prý byla prokletá.
Kníže se rozhodl, že tomu musí přijít na kloub. Neposlal vojáky, protože byl moudrý a věděl, že někdy více zjistí ten, kdo jde tiše. Vybral si proto svou chrabrou, ale trochu zasněnou neteř Heliku, která milovala dobrodružství a kouzla. „Vezmi si svou oblíbenou lucerničku,“ řekl jí kníže, „a jdi se podívat do věžičky. Ale buď opatrná.“
Helika měla lucerničku obyčejnou na pohled, ale uvnitř se skrývalo zvláštní světélko – plamínek, který nikdy neuhasl a svítil tím jasněji, čím byla okolní tma hlubší. Říkalo se, že ten plamínek je pozůstatek hvězdy, co kdysi spadla na zem.
Dívka si připevnila lucerničku k opasku, oblékla se do tmavé kápi a vydala se lesní stezkou k věžičce. Cestou ji doprovázelo ticho lesa, jen sem tam zakrákalo krkavčí hejno nebo zapraštěla suchá větev. Kmeny stromů jako by se nakláněly, aby viděly, kdo to kráčí. A jak šla, slunce pomalu zapadalo, až konečně zahlédla mezi stromy věž.
Věžička byla vyšší, než si představovala, skoro stromům po ramena. Dveře ze starého dřeva se nehýbaly větrem ani nevrzaly, ale jakmile k nim natáhla ruku, samy se otevřely s tichým šepotem, jako by ji zvaly dál.
Uvnitř věže byla tma, skutečná, hutná, stlačená tma. Helika si rozsvítila lucerničku a její zvláštní světélko se pod stropem zachvělo, narazilo do zdí a pomalu vytlačilo šero ven. Stoupala po točitém schodišti, které vrzalo pod nohama jako ospalý obr, až dorazila na poslední plošinu.
Tam uviděla: ne poklad, ne loupežnické hnízdo, ale podivuhodnou kovovou lampu, která stála uprostřed místnosti na podstavci jako král. Z ní vyzařovalo modré světlo, to samé, o kterém lidé mluvili.
Najednou se všechno kolem zachvělo. Ze stínů vystoupil muž v černém a rychle přiběhl k lampě. Helika ztuhla – byl to loupežník! Ale muž nepromluvil. Místo toho vztáhl ruce k lampě a zvolal tichým, naléhavým hlasem: „Lampo věčnosti, ukaž mi pravdu světla!“
A lampa se rozhořela ještě silněji a z jejího vrcholu vyletěl modrý plamen. Plamen kroužil místností a pak se snesl nízko k Helice. Zarazil se nad její lucerničkou a zůstal viset, jako by čichal. Vtom se oba plamínky dotkly – a náhle celá místnost ožila. Stíny ožily, pavučiny se rozzářily, zdi ztratily svou tíhu a Helika se ocitla – ne v kamenné věži – ale v kouzelné síni z barevného skla a zrcadel.
Loupežník se změnil. Už nevypadal jako muž v kápi, ale jako mladý muž s dobrýma očima. „Promiň mi, že jsem tě vystrašil,“ řekl. „Jsem Lorin, bývalý učedník kněze lamp. Tuto věžičku jsem chránil a obcházel, ale ostatní si mysleli, že lupuji. Hledal jsem kouzlo, které by obnovilo sílu této lampy – a ty jsi je přinesla.“
„Já?“ podivila se Helika.
„Tvůj plamínek v lucerničce je část hvězdného ohně. Pouze dotek takového světla mohl lampu věčnosti probudit,“ vysvětlil Lorin. „Ta lampa má moc vyčistit duše od špatnosti, ale jen jednou za sto let. Jenže její plamen skoro vyhasl…“
A pak odněkud zazněly zvonivé tóny. Lampa se zvedla do vzduchu, její světlo se oddělilo do mnoha drobných kapek, které padaly ven z věže skrz zdi a zmizely v noční Kraj. Lorin se usmál: „Lampa dává naději těm, kteří zbloudili. Možná že už někdo zítra pocítí, že ví, kudy jít.“
Helika byla zmatena, ale cítila, že to, co se tu stalo, bylo důležité. Nabídla Lorinovi, aby šel s ní ke knížeti. Ten ho přijal – ne jako loupežníka, ale jako odvážného nositele tajemství. Vyslechl příběh a pak poprosil Lorina, aby zůstal na jeho dvoře jako rádce v záhadách a starých kouzlech.
Mezitím věžička ztrácela své kamenné tělo. Trhala se v modravých cárech světla, které tančily do nebe, až se z ní stala jen vzpomínka. Na místě, kde stála, vyrašil strom se stříbrnou kůrou a listy, co v noci svítily.
Lidé přestali v kraji mluvit o zlém loupežníkovi. Naopak – začali vyprávět pohádky o lampě, co dává světlo těm, kdo ztrácejí cestu. A děti si zpívaly písně o dívce s lucerničkou, která ke kouzlu přivedla pravdu.
A když se na zámku v noci scházeli lidé u ohně, kníže Dorian vždy připomněl: „Každý má v srdci plamínek. Stačí ho jen najít – a nechat ho zářit.“