Za sedmero kopci a sedmero řekami se rozkládala říše jménem Lunaria. Byla to tajemná země, kde se každý večer z nebe spustila stříbrná mlha a hvězdy zpívaly jemné písně, které uklidňovaly obyvatele. V samém srdci Lunarie stál zámek z modrého kamene, kde vládl moudrý král Odon. Král miloval svou zemi, a měl jen jedno veliké přání — spojit se jednou s hvězdami, které tolik obdivoval. Každý večer chodil na vyhlídkovou věž, seděl tam pod Měsícem a tiše si přál, aby si mohl s některou hvězdou popovídat.
Jedné tiché noci, kdy Měsíc byl plný a stál vysoko na obloze, se na zámku stalo něco velmi neobvyklého. Král Odon seděl jako každý večer na věži, když tu se před ním zjevil paprsek světla. Paprsek se postupně zjasňoval, až z něj vystoupila malá dívka zářící jako hvězda. Měla vlasy jako kapky rosy a oči jako nebe v poledne.
„Kdo jsi?“ zeptal se král, který ani nestihl povstat v údivu.
„Jsem Stella,“ řekla dívka. „Dcera z hvězd. Přivedl mě sem Měsíc. Tvůj hlas se nesl až k nám nahoru, a já jej slyšela.“
Král byl nadšený i ohromen zároveň. Stella mu vyprávěla o životě mezi hvězdami, o tom, jak tančí po obloze a splétají z paprsků světla pavučiny snů. Ale prozradila také, že jejich svět je v nebezpečí. Jedna z nejstarších hvězd, jménem Lumar, zmizela. Hvězdy měly podezření, že spadla na zem – přesněji do Lunarie.
Král Odon se rozhodl pomoci. Nejen proto, že hvězdy miloval, ale i proto, že věřil, že žádná bytost nemá být ztracená sama při zemi. A tak se král i s malou hvězdnou dívkou vydal hledat padlou hvězdu Lumar.
Cesta nebyla jednoduchá. Vedla přes Temný les, kde každý stín šeptal a liány zpívaly píseň zapomnění. Stella ale znala kouzla světla, a tak i nejhustší tmy dokázala rozptýlit září z dlaní.
Po třech dnech cesty a dvou nocích pod otevřeným nebem, kdy hvězdy blikaly, jako by radily cestu, se dostali na okraj starého hřbitova. Byl zapomenutý, zarostlý břečťanem a obklopený kamennou zdí, za kterou se ozývalo zvláštní ticho. Stella ukázala doprostřed hřbitova.
„Cítím ji,“ zašeptala. „Lumar je blízko.“
Společně přešli mezi porostlými náhrobky, starými sochami a snítky levandule, která tam rostla i bez slunce. Uprostřed stál kamený monument – socha anděla s úsměvem a roztaženými křídly. Stella k ní přistoupila a položila dlaň na její srdce.
V tu chvíli se mramor zaleskl a anděl se pohnul. Když znovu otevřel oči, nebyly to oči kamenné, ale živé, plné hvězdné záře. Ze sochy vystoupila bytost stará a moudrá — srdce hvězdné duše uvězněné v kamenném těle.
„To je Lumar,“ řekla Stella tiše. „Byla zachycena Měsíčním Stínem – nástrahou, která padlé hvězdy svádí a schovává je do kamene.“
Král neváhal. Vytáhl svůj královský meč, který nosil na cesty pro případy nouze, a zapíchl jej do země kolem sochy. Poté zpíval starou píseň vládců Lunarie — píseň pravdy a světla. Stella se k němu připojila hvězdným hlasem a Měsíc nad nimi zesvětlal tak silně, až se celé nebe rozzářilo.
Kámen prasknul a Lumar se osvobodil. Byl oslabený a jeho světlo poblikávalo, ale byl naživu. Děkoval králi i Stelle, a slíbil, že na oblohu se vrátí, až se jeho světlo úplně obnoví.
Král s Lumarovou pomocí obnovil starý hřbitov na místo klidu a vzpomínek. Žádné stíny už tam neměly místo, jen stříbrná zář Měsíce a klidná melodie hvězd. Nazval jej Hřbitov Světla a každý rok v Měsíčním čase se tam konal svátek Světel.
Stella musela zpátky na oblohu. Loučila se slzami i smíchem. Ale než zmizela v paprsku Měsíce, dala králi malý stříbrný prach.
„Jedno přání kdykoliv,“ řekla a zamrkala.
Král si prach schoval do malé skleněné koule a postavil ji do své věže tam, kde vždy sedával, když toužil po hvězdách. Od té noci se každý večer jeden paprsek světla spustil z nebe až k věži a někdy, když bylo ticho, bylo slyšet smích Stelly a ševelení křídel anděla Lumar.
Král Odon vládl ještě mnoho let. Jeho říše vzkvétala a hvězdy byly stále jasné. Nikdy nezapomněl, že i malé přání může vést k velkému dobrodružství, a že i mezi náhrobky se může zrodit světlo.