Za devatero horami a devatero řekami leželo krásné království jménem Zářivá Lhotka. Bylo to místo, kde slunce svítilo často, ptáci zpívali veselé písně a lidé byli laskaví a pracovití. Vládnul tam král jménem Dobromil, který byl moudrý, spravedlivý a miloval svůj lid jako vlastní děti.
Král měl zvláštní zvyk — každou noc, než se odebral na lože, šel do věžičky na nejvyšším patře svého zámku a zapálil tam starou lampu. Tato lampa byla dědictvím jeho praprapradědečka a kolovala o ní stará pověst: *“Kdo světlo její ochrání, tomu hvězda vyslyší přání.“* Nikdo tomu už moc nevěřil, ale král Dobromil měl to světýlko rád. Vždy říkával, že ve tmě svítit pro ostatní je ta pravá královská čest.
Jednoho dne se ale stalo cosi opravdu zvláštního. Když přišel král večer do věže, našel lampu převrženou a její plamen byl zcela zhaslý. Nikdy předtím se to nestalo. Král ji opatrně narovnal, nalil nový olej a snažil se ji znovu zapálit, ale plamen se nerozhořel. Zkusil všechno – kamínek, smůlu z borovice, suché hobliny. Nic nepomáhalo.
Král měl z toho zvláštní pocit. Ještě té noci se mu zdál podivný sen. Ve snu se z oblohy snesla hvězda, která se změnila v jasnou bytost z třpytivého světla. Promluvila k němu: „Světlo lampy přestalo zářit, protože rovnováha v srdci tvého království byla porušena. Najdi světlo, které pohaslo, a navrať naději tam, kde bylo zapomenuto, jinak hvězdy jednou přestanou svítit i na obloze.“
Když se král ráno probudil, sdělil o podivném snu svému rádci Matějovi. Byl to starý moudrý muž, který znal staré knihy, legendy i umění čtení ze stínů. Matěj si promnul bradu a řekl: „Pane, zní to jako pradávné proroctví. Musíš vyjít na cestu a najít ztracené světlo. Není to však světlo z lampy, co chybí, ale světlo z lidských srdcí.“
Král se tedy převlékl do prostého šatu, vzal si zlatý chléb z královské pekárny na cestu – ne pro sebe, ale jako dar těm, kdo ho opravdu potřebují – a vydal se na pouť.
Jeho cesta vedla přes louky a lesy, až dorazil do vesničky jménem Mlžné Údolí. Bylo to smutné místo. Lidé tam chodili shrbení, nehovořili spolu a světla v jejich domech svítila slabě, jakoby bez života. Král si sedl na lavičku před starým mlýnem a vytáhl svůj chléb. V tu chvíli kolem proběhl malý chlapec s prázdným pytlíkem a hladovýma očima.
„Psst, hochu,“ zavolal král. „Máš hlad?“ Chlapec přikývl.
Král mu podal kus zlatého chleba a chlapec se rozzářil jako měsíček. Hned přiběhly další děti, a když jim král rozdal celý svůj bochník, ve vesnici se najednou rozsvítila první pochodeň. Lidé vyšli ven ze svých domů a podivili se — chléb jasně zářil a teplý byl i bez ohně.
„Děkujeme,“ šeptla jedna stará paní. „Nikdo už sem dlouho nepřinesl světlo v dobrém slova smyslu.“
Král pochopil: musí rozdávat světlo jinak — ne olejem či lucernou, ale laskavostí a nadějí.
Dále putoval do Měděného lesa, kde stromy mluvily jen šeptem a zvířata se skrývala ve stínech. Tam potkal podivného pocestného zabaleného v dlouhém černém plášti. Měl zraněnou nohu a seděl u pařezu.
Bez váhání mu král pomohl, obvázal mu nohu trnem z léčivého keře a uvařil polévku z bylin. Pocestný mu řekl: „Málokdo pomáhá druhému pro samotné dobro. Vezmi si mé dřívko. Když jej ponoříš do lampy a zapálíš jím plamen, zjeví se ti hvězda návratu.“
Byl to zvláštní kousek dřeva — nehořel, jen tiše zářil modravým světlem.
Král poděkoval a pokračoval dál, přes hory, přes bažiny, až přišel do Zimní Rokliny, kde vládla sněhová čarodějnice. Ta kdysi dávno vzala vesnici slunce výměnou za mlčení starého pekaře.
„Proč jsi přišel, králi bez královského pláště?“ zasyčela. „Slunce dnes nedostaneš, ledaže mi dáš svou lampu!“
Král se zamračil. Ale uvědomil si, že lampa beztak nehoří, a kývl. „Vezmi si ji, ale jen pokud vrátíš vesnici teplo.“
Čarodějnice si lampu vzala a rozesmála se, ale v tu chvíli začala na jejím plášti vznikat květina z ledu. Zahrnula ji chlad, až se sama proměnila v sochu z mrazu. Lampa vlivem darovaného dřívka zazářila čistým světlem a král ji uchopil zpět. Plamen bez ohně, ale hřejivý jako jarní slunce, zasvitl.
Vesnice se roztála. Lidé vyšli ven a zpívali, jak by zima nikdy nebyla.
Král se s lampou vrátil na zámek. Večer vylezl zase do věžičky a opatrně ji zavěsil na háček. Zapálil ji oním dřívkem tajemného pocestného — a náhle se obloha rozjasnila hvězdami, které padaly jako zlatý déšť. Hvězda z jeho snu se zjevila před ním a řekla:
„Prošel jsi cestou odvahy, dal jsi hladovým chléb, nemocným pomoc a zimící naději. Lampa je nyní víc než lampou — je pokladem dobra. Vrátí světlo všem, kdo ho opravdu hledají.“
Od té doby plála lampa každý večer sama od sebe, a kdo se na ni v noci zadíval z dálky, měl najednou v srdci klid.
Král Dobromil už víc necestoval, ale když někdy přijel cizinec do jeho království, vždy byl přijat pečivem, teplým pláštěm a úsměvem. A jestli hvězdy stále na noční obloze září, pak věz, že v Zářivé Lhotce lampa stále hoří.