Na samém kraji země, kde končily lesy a začínaly širé pláně, stála stará věžička. Nikdo v okolních vesnicích si už pořádně nepamatoval, kdo ji postavil, ale každý věděl, že v ní žije kouzelnice jménem Mirabel. Měla dlouhé černé vlasy, oči jako lesní tůně a kráčela vždy pomalu, jako by se vše kolem ní řídilo jiným časem. Lidé ji měli rádi – léčila nemocné, pomáhala v době neúrody a vyprávěla dětem příběhy o dávných časech, které voněly čajem a dýmem z ohniště.
Jednou však přišlo velmi suché léto. Voda se schovala do hlubin země, tráva se spálila do žluta a pole popraskalo jako křehká skořápka. I ta nejlepší kouzla nemohla přinést déšť, dokud se nesplní jeden starý slib.
„Hlína je vyschlá, protože jí chybí srdce,“ pronesla kouzelnice, když ji vesničané žádali o pomoc. „Aby se srdce vrátilo, musím najít klíč, který je ukrytý v labyrintu stvořeném z hlíny samotné.“
„Kde je ten labyrint?“ zeptala se malá Anežka, která přišla s ostatními. Měla oči velké jako měsíčky a byla odvážnější než leckterý dospělý.
„Je ukryt v zemi, starý jako samotný svět. Není vidět očima — pouze srdcem. Ale doprovází-li mě někdo s čistým úmyslem, pak srdce hlíny promluví,“ usmála se kouzelnice a dotkla se Anežčiny čela.
A tak se stalo, že kouzelnice Mirabel a malá Anežka spolu vyrazily na cestu. Prošly kolem řeky, která už jen líně pokapávala kameny. Přespávaly pod hvězdami, naslouchaly šepotu stromů a putovaly směrem k Rudému údolí, kde se podle starých map měl nacházet vchod do hlínového labyrintu.
Při úplňku, kdy byl měsíc kulatý a zářil tak, že krajina se třpytila jako zasněžená, dorazily k místu, kde se země začala drolit do podivných tvarů. Byla to pole z hlíny – zčernalé, ale měkké, jako by stále dýchalo. Kouzelnice vytáhla z kapsy kousek starého hliněného přívěsku. Položila ho na zem a zašeptala:
„Otevři se, matko hlíno. Přijímám tvou zkoušku.“
Země se zachvěla. V blízkosti se začaly zvedat hliněné stěny a tvořily chodby, zatáčky, chodbičky — skutečný labyrint. Anežka trochu couvla, ale Mirabel ji vzala za ruku.
„Neboj se,“ řekla. „Když jdeme spolu, cesta se ukáže.“
A tak vstoupily. V labyrintu panovalo ticho. Jen někdy zaslechly šustění, jako by někdo za nimi procházel. Ale ať se otočily jakkoliv, nikdy nikoho nespatřily.
Čím déle byly uvnitř, tím víc si uvědomovaly, že labyrint zkouší mnohem víc než jejich kroky – zkouší jejich myšlenky, obavy i přání. V jedné z chodeb stála dřevěná vrata. Před nimi ležela malá miska s hliněnou hmotou a vedle nápis:
*Udělej srdce, které je víc než věc. Musí být měkké i silné, křehké i moudré. Použij jen, co máš uvnitř.*
Anežka se podívala na Mirabel a pak sevřela hlínu v ruce. Zavřela oči a myslela na vše, co má ráda – na mámu, která vyšívá u krbu, na pejska Huga, co ji olizuje ranním jazykem, i na první jablko, co si sama natrhla. Hlínu promíchala svými dlaněmi, hladila ji a formovala. Nakonec se v jejích rukou objevilo malé srdce. Bylo nepravidelné a prosté, ale zářilo teplem.
Jakmile ho položila na misku, vrata se se zaskřípěním otevřela.
Uvnitř se nacházelo velké kruhové nádvoří a na jeho konci vyrůstal kopec hlíny ve tvaru trůnu. Uprostřed trůnu pulsovalo světlo. Mirabel přistoupila blíž a pravila:
„Toto je srdce hlíny. Když ho probudíme, promění se všechno, co je suché, na živé.“
Ale jen co natáhla ruku, celé nádvoří se zatřáslo a z hlíny vzešla postava. Byla vysoká, beztvará, jako veliký golem, stvořený z té nejvlhčí půdy.
„Kdo mě budí?“ zaznělo z jejího středu. „Jsem strážce srdce. Nikdo nesmí brát, kdo sám nedal.“
Anežka udělala krok vpřed.
„Já dala své vzpomínky, svou radost, své city do hliněného srdce. Chci, aby země znovu dýchala. Ne pro mě, ale pro všechny, kdo ji milují.“
Strážce se podíval na dívku, pak na kouzelnici a jeho hliněné tělo se rozzářilo. Hlína kolem se začala hýbat, jako by ji objímaly tisíce neviditelných rukou.
„Tvé srdce je upřímné,“ řekl nakonec. „Vezmi světlo srdce hlíny. A nechť voda znovu proudí krajinou.“
Kouzelnice Mirabel s Anežkou přiložily ruce k zářícímu světlu. Teplo proniklo jejich dlaněmi do celého těla a pak vyšlehlo jako paprsek vzhůru, prošlo stropem labyrintu a zablikalo až na hvězdách.
Venku, v krajině, se zatáhlo. Těžké mraky z dálav se začaly stahovat nad krajem, a než obě dobrodružkyně vyšly z labyrintu, spadl první teplý letní déšť.
Zem praskla, ale tentokrát radostí. Hlína se rozvoněla, kapky bubnovaly na listy, i nejmenší květy se roztančily. Mirabel s Anežkou stály na vrcholku Rudého údolí a pozorovaly, jak se celá krajina probouzí.
Když se vrátily do vesnice, lidé je vítali s otevřenou náručí. Studny opět praskaly vodou, pole se zelenala a v očích dětí zářil nový oheň příběhů.
Starou věžičku brzy obrostly růže a hlína kolem byla tak měkká, že kdybys šel bosý, měl bys pocit, že našlapuješ po snu. Kouzelnice Mirabel dál vyprávěla pohádky, ale Anežka? Ta si začala zapisovat své vlastní – protože poznala, že opravdová magie je v srdci těch, kdo milují, dávají a objevují svět kolem sebe.