Uprostřed lesů, kde stromy šeptaly pradávná tajemství a řeky plynuly stříbřitými prameny, stála vesnice jménem Světlolístek. V této vesnici žila dívka jménem Elenka. Byla zvídavá, odvážná a její srdce bilo pro dobrodružství. Měla dlouhé hnědé vlasy, vždy svázané do copu, a oči tak jasné, že v nich viděli lidé odraz hvězd. Každý, kdo ji znal, říkal, že jednoho dne zažije velké dobrodružství. A měli pravdu.
Jednoho letního rána se nad lesem zatáhly mraky, a i slunce se schovalo. Z vesnice bylo slyšet dunění, jako by někde hluboko pod horami někdo bušil do kovadliny z kamene. Lidé se báli, protože věděli, co to znamená – probudil se dávný labyrint ukrytý pod horou Zapomněnou. Legenda pravila, že v jeho středu se skrývá Křišťál moudrosti, ale že ho střeží starý čaroděj jménem Mračivous, jehož duše už dávno zhořkla a srdce zatvrdlo.
Stateční, kteří se do labyrintu vydali, se nikdy nevrátili.
Elenka však cítila, že tohle je její příležitost. Věděla, že vesnice potřebuje chránit. Křišťál moudrosti měl moc zahnat temnotu a vrátit světlu jeho sílu. Rozhodla se vydat na cestu a požádat o pomoc každého, kdo jí bude ochoten naslouchat.
Ještě téhož dne si sbalila uzlík s chlebem, sýrem a nádobou s vodou. Opatrně si všila do šatu malé ochranné amulety, které jí dala babička, a se slovy: „Bůh a les tě provázej,“ vyrazila směrem k zapomenuté hoře.
Les byl tichý, až příliš. Ptáci neštěbetali, veverky se schovávaly a listí se nepohnulo ani vánkem. Když dorazila na úpatí hory, našla vchod do labyrintu zahalený v lišejníku a trnitém porostu. Vypadalo to, jako by ho samotná příroda chtěla schovat před světem.
Když se prosmýkla dovnitř, ucítila chlad. Chodby byly úzké a klikaté, stěny z tmavého kamene a světlo sotva pronikalo dovnitř. Ale nezastavila se. S každým krokem si opakovala: „Křišťál moudrosti pro Světlolístek.“
Po několika hodinách bloudění se posadila odpočinout. Jak tak seděla, uslyšela drobné cupitání. Náhle před ní vyskočila malá postavička — trpaslík! Měl zrzavý plnovous až po břicho a klobouk, který se mu klátil při každém pohybu.
„No né, kdo se nám to tu zatoulal?“ zahihňal se a podrbal si břicho. „Nestává se často, že by někdo došel až sem. Jsem Tarbík, hlídač křižovatek tohoto labyrintu.”
Elenka se mu hned představila a vysvětlila, proč je zde.
Trpaslík si ji chvíli důkladně prohlížel, pak se usmál a řekl: „Jsou tací, kteří hledají poklad kvůli své slávě, ale ty ho hledáš kvůli druhým. Nuže dobrá, Elenko, pomohu ti. Ale pozor – čím víc se blížíš ke středu, tím silnější bude magie Mračivouse. Musíš být statečná a věřit v pravdu.“
Elenka poděkovala a vydali se spolu na cestu bludištěm. Tarbík znal labyrint jako své boty. Věděl, která dlaždice spustí past, kde se stěny stahují natolik, že by mohly rozdrtit i skálu, a dokonce věděl, jaké hádanky jsou vytesány do dveří vedoucích dál.
Jedna z hádanek zněla:
*Bez hlasu mluvím, bez křídel létám, bez zubů koušu – co jsem, hádej nám?*
Elenka chvíli přemýšlela, pak si vzpomněla, co říkával její dědeček. „Vítr!“ vykřikla. Dveře se s tichým šepotem otevřely a za nimi se objevila další část labyrintu, tentokrát plná zrcadel.
Zrcadla však neukazovala pravý obraz. Některá zobrazovala Elenku jako sobeckou a namyšlenou, jiná jako bojácnou a slabou. Ale Tarbík ji varoval: „Tohle je chodba klamu. Musíš se podívat do svého nitra a jít rovnou, bez ohledu na to, co zrcadla ukazují.“
Elenka zavřela oči, držela se za srdce a prošla středem chodby. Zrcadla praskala, jedno po druhém, až se rozplynula v prach.
Nakonec došli ke dveřím z černého obsidiánu. Tarbík se zastavil. „Tohle je konec mé cesty, dítě. Dál už jít nemohu. Čarodějova komnata je jen pro tebe.“
Elenka ho objala na rozloučenou a vstoupila sama. V komnatě bylo šero a na trůně pokrytém lišejníkem seděl Mračivous. Jeho plášť měl barvu stínu a jeho oči byly hluboké jako studny zapomnění.
„Další bláhová duše,“ zachrčel, „která si myslí, že může přelstít starého čaroděje?“
„Nechci tě přelstít,“ odpověděla Elenka pevným hlasem. „Chci tě přesvědčit.“
Mračivous se křivě usmál. „A čím bys mě přesvědčila, děvče, které zná sotva kus světa?“
Elenka se nerozklepala. Místo toho před něj položila zrcátko, které cestou sebrala z chodby klamu. „Podívej se do něj. Ne tak, jak se vidíš ty, ale tak, jak tě vidí tvé srdce.“
Čaroděj se neochotně podíval. A v tu chvíli spatřil sám sebe, ne jako vrásčitého, zatrpklého starce, ale jako mladíka s jiskrou v očích, plného naděje. Vzpomněl si, že před mnoha lety sám hledal Křišťál, aby pomohl svému lidu. Ale ztratil se v labyrintu a jeho srdce ztvrdlo.
Slzy mu stekly po tvářích. „Copak jsem celá ta léta zapomněl, kdo jsem byl?“ zašeptal.
Elenka ho chytila za ruku. „Nikdy není pozdě si to připomenout.“
V tom okamžiku se trůn rozzářil a z jeho středu vytryskl paprsek světla. Křišťál moudrosti se objevil, zářící jako ranní hvězda. Světlo ozářilo celou komnatu a stěny labyrintu začaly mizet.
Mračivous se pousmál poprvé po staletích. „Díky tobě, Elenko, je opět světlo v mém srdci. Vezmi křišťál a dones ho tam, kde roste naděje.“
Elenka se poklonila a s křišťálem v ruce vyšla ven ze zanikajícího labyrintu. Tam už na ni čekal Tarbík, celý usměvavý.
„To jsi dokázala ty,“ uznale řekl.
Když se Elenka vrátila do vesnice, celé údolí zaplavilo světlo. Křišťál moudrosti vyzařoval teplo a naději. Úroda byla bohatší, voda čistější a lesy opět zpívaly.
Od té doby se Elence říkalo Světlonoška – ta, která přinesla světlo nejen do vesnice, ale i do zapomenutého srdce starého čaroděje.
A každý večer, když hvězdy začaly blikat na obloze, si děti šeptaly: „Až budu velký, budu jako Elenka – statečný, upřímný a srdcem silný.“