Za devatero horami a devatero řekami se rozprostíral kouzelný les, který se každý podzim proměnil v nádhernou paletu zlata, oranžové a rudé. Tento les byl domovem mnoha bytostí, včetně drobných trpaslíků, kteří tu žili ve svých malebných domečcích z mechu a kapradí. Jeden z těchto trpaslíků se jmenoval Zvoněček. Měl jasně zelenou čepičku a veselou povahu, na kterou se těšili všichni jeho přátelé.
Jednoho dne, když se Zvoněček procházel po lese sbírající oříšky na zimu, uslyšel podivný zvuk. Šlo o tiché vrčení, které přicházelo z místa, kde bývalo trávou porostlé místo. Když se přiblížil, spatřil kouzelníka, který vztekle mával svou hůlkou směrem k hromadě spadaného listí.
Kouzelník byl zamotaný do barvitého pláště, který se lehce třepotal v každém závaně větru. Vlasy měl dlouhé a stříbrné jako měsíc v úplňku a jeho oči zářily šibalským světlem. Jmenoval se Merlan a byl známý tím, že jeho množství kouzel bylo stejně proměnlivé jako počasí na podzim. Spadl mu důležitý klíč do hromady listí a nemohl jej najít.
„Ach, Merlane, mohu ti nějak pomoci?“ zeptal se Zvoněček opatrně, když přišel blíže.
Kouzelník pohlédl na trpaslíka a usmál se. „Zvoněčku, jsi právě ten, koho potřebuji! Tvé malé ruce jsou mnohem vhodnější pro prohledávání těchto listů než mé nešikovné prsty.“
Zvoněček přikývl a pustil se do hledání. Šustilo to a praskalo, jak se trpaslík prohraboval barevnou hromadou. Zatímco listí létalo vzduchem, Merlan přemýšlel o jednom ze svých nových kouzel, kterým by si poděkoval za pomoc.
Po chvíli Zvoněček vykřikl radostí. „Našel jsem ho!“ zvolal, držíc malý klíč, který se třpytil jako ranní rosa ve slunečních paprscích. Kouzelník byl potěšen, vzal klíč a rozhodl se odměnit svého malého přítele.
„Dovol mi, abych ti splnil přání, Zvoněčku,“ řekl Merlan, když si zamyšleně pohrával s hůlkou.
Zvoněček byl překvapený. Neměl nikdy žádná velká přání, jeho život v lesích byl naplněný radostí a štěstím. Ale po chvíli přemýšlení zašeptal své přání: „Přál bych si, aby každý v našem lese měl ve svém srdci kousek podzimní radosti po celý rok.“
Merlan se usmál a zvedl hůlku. „Přání tvé je mým rozkazem,“ řekl a z hůlky vyšlehlo světlo, které se rozlilo po lese jako jemný vánek, zahajující tanec padajícího listí ze stromů.
Od toho dne se v lese každý cítil veselejší a spokojenější. Ale příběh tady zdaleka nekončí.
Jednoho dne přišel do lesa král Závoj, vládce přilehlého království. Král byl známý svou smutnou náladou, protože jeho královstvím se plížila bída a lidé byli nešťastní. Do lesa vstoupil, aby si odpočinul a našel inspiraci, kterou tolik potřeboval.
Jakmile vstoupil do lesa, cítil zvláštní pocit klidu a radosti. S každým krokem si uvědomoval, jak jeho srdce ze dne na den těžklo méně, a cítil, že by rád poznal zdroj této podivuhodné proměny.
Zatímco král procházel lesem, narazil na Zvoněčka, který se zrovna snažil pomoci spadlému ptáčku zpět do jeho hnízda. Král si trpaslíka všiml a rozhodl se jej oslovit.
„Dobrý den, trpaslíku,“ začal král Závoj. „Cítím se v tomto lese neobvykle klidně a šťastně. Můžeš mi říci, čím to je?“
Zvoněček se usmál a rád vyprávěl králi o kouzlu, které Merlan seslal na les. Královi oči se rozzářily nadějí.
„Ach, kdyby jen moje království mohlo mít stejné štěstí,“ povzdechl si.
Zvoněček, který byl vždy ochoten pomoci, přemýšlel o tom, co by mohl udělat pro krále. „Možná by Merlan mohl pomoci tvému království, pokud bys mu vysvětlil svou potíž,“ navrhl.
Král Závoj souhlasil a oba, Zvoněček i král, se vydali hledat kouzelníka. Našli ho u jezera, jak hází oblázky do vody a zamyšleně hledí na vlnky.
„Merlane, tento muž je král Závoj. Potřebuje naši pomoc,“ začal Zvoněček.
Kouzelník pohlédl na krále a pokynul mu, aby vyprávěl svůj smutný příběh. Král Závoj popsal, jak jeho království kdysi prosperovalo, ale nyní lidé ztratili radost ze života, plné zamračených dnů a netečných srdcí.
Merlan chvíli přemýšlel, pak svolil, že se pokusí pomoci. „Pojďte se mnou, Vaše Veličenstvo,“ řekl a vedl krále Závoje hluboko do lesa, zatímco Zvoněček jim v závěsu poskakoval.
Když dorazili na mýtinu, Merlan začal záhadně mumlat a mávat hůlkou. Listí začalo jemně vířit kolem nich, spojilo se se světlem, které vycházel z kouzelníkovy hůlky a vstoupilo do králova srdce.
„Nyní navrať se do svého království a přenes tam svůj nově nalezený klid a radost,“ řekl Merlan králi.
Král Závoj se vrátil do svého království jako jiný člověk. Už nejenže sám vyzařoval pocit radosti, ale dokázal jím nakazit i své poddané. S každým setkáním, s každým rozhodnutím se radost a klid šířily dál a dál.
Netrvalo dlouho a celé království ožilo smíchem a štěstím. Král Závoj nikdy nezapomněl na Zvoněčkovo laskavé srdce a kouzelníkovu moudrost. Požádal, aby les vždy zůstal chráněn a pečován, aby úžasná atmosféra, která v něm působila, nikdy nezmizela.
A tak, listí v lese se nadále třpytilo ve všech barvách podzimu, poháněné magií laskavosti a přátelství, a každý, kdo do lesa vkročil, si odnesl kousek té radosti s sebou. Moderátor příběhu, tedy samotný lesní vítr, potvrdil, že království i les žily šťastně po mnoho dalších let.