V jednom vzdáleném království, obklopeném nekonečnými lesy a sytě zelenými loukami, stála pradávná a tajuplná brána, kterou nikdo po mnoho let neotevřel. Ta brána byla z dřevnaté látky tak pevné a odolné, že ji ani nejzběsilejší bouře nepoškodila. Pokrývala ji vrstva lišejníků a miniaturních rostlin, které jí dodávaly kouzelný lesk, když na ně dopadaly sluneční paprsky.
V té samé zemi žila malá laskavá dívka jménem Klárka. Klárce bylo sotva sedm let, ale už měla dobrodužnou duši. Milovala dny, kdy se mohla vydat na dlouhé procházky, objevovat nová místa a sbírat květiny v rozlehlých zahradách království.
Jednoho krásného dne, když zrovna procházela lesem, zaslechla podivné šustění. Otočila se a spatřila malou zelenou ještěrku, která se jí zahleděla přímo do očí. Nebyla to jen tak ledajaká ještěrka; její šupiny se třpytily jako smaragdy a pohybovala se s elegancí, jakou Klárka nikdy předtím neviděla.
„Klárko,“ oslovila dívku lidským hlasem, což ji neskonale překvapilo, „mé jméno je Esmeralda a já jsem ještěrka kouzelná. Pomocí mých sil dokážu otevřít tu prastarou bránu, kterou jsi určitě také viděla, ale potřebuji k tomu tvou čistou duši a odvahu.“
Klárka, ač zprvu zaskočena, cítila v srdci teplo a důvěru ve slova kouzelné ještěrky. „A co je za tou bránou?“ zeptala se s jiskrou zvědavosti v očích.
„Je tam cesta do jiného světa, plného zázraků a dobrodružství. Ale jen s pomocí dobrého srdce se dá ten svět objevit,“ vysvětlila ještěrka.
Netrvalo dlouho a Klárka souhlasila, že Esmeraldě pomůže. Společně se vydaly k tajemné bráně, která se zdála ještě majestátnější než dříve. Její široké dveře byly posety složitými rytinami, které vyprávěly příběhy dávných časů.
Esmeralda přistoupila k bráně a jemně se dotkla jedné ze zdobných rytin. Náhle se brána začala pomalu otevírat, a za ní se odkryl svět plný kouzelných tvorů a tajemných krajin. Klárka vstoupila dovnitř s ještěrkou po boku a nebyla schopna uvěřit svým očím.
Kolem nich poletovali pestrobarevní ptáci s dlouhými ocasními peřími, motýli velikosti dlaně kroužili kolem a stromy byly pokryté květy, které vydávaly sladkou vůni medu. Na obzoru se tyčily hory, jejichž vrcholky se dotýkaly mraků.
„Dnes je náš šťastný den, Klárko,“ promluvila Esmeralda, „protože nic tu není jako obyčejný den. Každý krok, který uděláš, každý mrak, který přeleťíš, je naplněn zázraky.“
Klárka byla fascinována tím světem. Vydaly se spolu přes louky plné tančících skřítků a kolem vodopádů, jejichž voda se měnila na stříbro, když dopadla na zem. Ale nejúžasnější bylo setkání s fénixem – ptákem, jehož peří plálo jako oheň, ale dotknout se jich bylo jako pohlazení jemného hedvábí. Fénix je vzal na svých rozlehlých křídlech a proletěl s nimi nad světem zázraků, ukazujíc jim krásy, jaké by si Klárka nikdy nedokázala představit.
Avšak jako ve všech dobrodružstvích, i tady čekala zkouška. Když se Klárka a Esmeralda dostaly na úpatí jednoho z hor, zastavil je starý moudrý strom. Byl to strom paměti. „Abyste mohly projít dál,“ řekl, „musíte mi svěřit tajemství svého srdce. Znáte-li pravou hodnotu toho, co nosíte uvnitř, najdete klíč k pokladu tohoto světa.“
Klárka zavřela oči a zamyslela se. Připomněla si laskavost své rodiny, lásku k přírodě, vše, co jí přinášelo radost a uspokojení. A tak se rozhodla o všech těchto pocitech podělit se s moudrým stromem. Ten se na okamžik zatřásl, pověsil na nejbližší větev nádherný křišťál, který zářil jako hvězda.
„Nuže,“ promluvil strom, „tvé srdce je čisté, Klárko. Poklad světa není zlatý nebo stříbrný, ale spí v těch okamžicích, kdy člověk cítí pravou radost a lásku. Jděte dál, ať najdete, co hledáte.“
Jakmile se Klárka a Esmeralda vydaly dál, země před nimi se začala měnit. Ve vzdálenosti před nimi se objevila země pokrytá květinami všech možných barev a tvarů. Když na ni vkročily, necítily zemi pod nohama – bylo to, jako by příroda sama vytvořila pro ně měkké polštáře.
Ve středu této rozkvetlé plochy se zjevil další kouzelný tvor, jednorožec s nejkrásnějším rohem, jaký si jen dovedete představit. Jeho oči byly moudré a laskavé a jeho přítomnost zaplavila Klárku pocitem míru.
„Díky vaší odvaze a laskavosti jste pronikly k srdci našeho světa,“ promluvil jednorožec s hlubokou úctou. „A za to vám náleží největší dar – možnost přijít a navštěvovat naše země, kdykoli budete chtít.“
Klárka byla dojata. Uvědomila si, že opravdový poklad nenašla v drahokamech nebo zlatě, ale v dobrodružstvích a přátelstvích, která během cesty stvořila. A tak se rozloučila s jednorožcem a s kouzelným světem, vědoma toho, že má nový domov, kam se vždy může vrátit.
Když se Klárka a Esmeralda vracely k bráně, změnila se opět na staré dřevěné dveře, ale tentokrát byly otevřené. Klárka věděla, že kdykoliv bude chtít zavítat zpět, čeká na ni otevřená náruč světa, který jí odhalil tajemství svých krás.
Klárka se pevně chytila Esmeraldy a společně se vrátily do království, které vždy nazývala domovem. Byla bohatší o zkušenost a vědění, že s odvahou a laskavým srdcem může každý objevovat zázraky světa i za tajemnými branami všedního života.