Kdesi daleko za lesy, horami i kopci, v kraji, kam se slunce sotva dostalo skrze věčně se vznášející mlhu, stála malá vesnička jménem Studánka. Lidé zde žili poklidně a svorně, protože v srdci jejich domova se nacházel pramen vody, který nikdy nevysychal. Říkalo se, že je kouzelný a že jej střeží tajemná Víla závoje.
Víla závoje byla bytost něžná a plachá. Nikdo ji nikdy nespatřil tváří v tvář, ale vždy, když někdo navštívil pramen s čistým srdcem, zjevil se jim ve vodě její stříbrný závoj, vlnící se jako hladina po dešti. Lidé věřili, že její závoj drží kouzelnou moc vody pohromadě a chrání vesnici před suchem.
Na kraji Studánky žila skromná dívka jménem Elenka. Měla ryšavé vlasy, očima jako dva modré kvítky, a srdce plné velkých snů. Každé ráno pomáhala starým sousedům, krmila slepice a nosila vodu z kouzelného pramene. Ale nejvíc času trávila se svým nejlepším přítelem – bílým králíkem Mrkvínkem, který se narodil s neobyčejným talentem. Místo aby hlodal mrkev jako obyčejní králíci, Mrkvínka mrkev zpívala. Ano, čtete správně – když do ní kousl, zazněl jemný tón, jako by rozezníval hudební nástroj. Mrkvínka to miloval a často takto Elence zahrál celé písně.
Jednoho dne, když Elenka kráčela s džbánem ke kouzelnému prameni, zjistila, že jeho hladina je zakalená a voda v něm teče čím dál slaběji. Voda, která dřív voněla jako čerstvý déšť a byla chladivá jako ranní rosa, teď chutnala trpce a dno se pomalu holilo. Vyděšená běžela za starým Matějem, nejmoudřejším mužem vesnice, který znal všechny pohádky světa.
„To není dobré,” kroutil hlavou Matěj, když viděl vodu. „Víla závoje na nás zanevřela, nebo se stalo něco hrozného. Bez pramene nebude úroda, dobytek bude žíznit… Musíme ji najít a poprosit o pomoc.“
„Ale jak ji máme najít, když je neviditelná?“ ptala se Elenka.
Matěj se zamyslel, potom vytáhl starou knihu s obrázky a stránkami napůl sežranými od molů.
„Zde stojí,“ ukázal na stránku s kresbou závoje tančícího nad jezírkem, „že Víla závoje má sestru, Kouzelnou vodomilku. Říká se, že žije na Smaragdovém ostrově, který se objeví jen tehdy, když zazní Melodie vody. Možná nám může pomoci.“
„Melodie vody…“ opakovala zamyšleně Elenka a podívala se na Mrkvínku. „To je ono! Mrkvínko dokáže hrát na mrkev! Můžeme zkusit najít tu správnou píseň!“
A tak začalo dobrodružství.
Elenka s Mrkvínkem sbalili pár potřeb do plátěného uzlíku, vzali kousek zpívající mrkve, malý kompas a vydali se k největšímu jezeru v kraji. Jezero Hloubavé bylo obrostlé šepotajícím rákosím a na jeho hladině se často zrcadlily obrázky, které tam předtím nikdo neviděl – někdy loď, jindy zámek ponořený pod hladinou nebo zvědavý obličej z mlhy.
Na břehu Elenka položila mrkev Mrkvínkovi a tiše řekla: „Zkus to, kamaráde. Musíme najít tu správnou melodii.“
Mrkvínka se zhluboka nadechl nosem, zakousl se do špičky mrkve a začal hrát. První tóny byly nesmělé, jako kapky padající do studánky. Ale brzy se nesla podivuhodná píseň – smutná a krásná, jako by ji tvořil vánek ve vrbách a tiché bublání pramene pod zemí. Jak hudba zazněla do všech stran, hladina jezera se rozechvěla a ve středu se objevil úzký most z duhové mlhy, vedoucí k ostrovu, který předtím neexistoval.
„Smaragdový ostrov,“ zašeptala Elenka a popadla Mrkvínku.
Přešli po mostě, který cinkal jako zvonkohra, a na ostrově je přivítal podivný tvor – polovodník napůl ryba, napůl člověk s pláštěm z vodních řas. „Hledáte Vodomilku?“ zabublal a zamrkal.
„Ano, pramen v naší vesnici umírá…“ naléhala Elenka.
„Není to tak, jak si myslíš, děvče. Voda odchází, protože Víla závoje ztratila svůj závoj. Bez něj není její moc úplná. A bez její moci voda mizí.“
„Ale kdo jí ho vzal?“ divila se Elenka.
„Nikdo. Uletěl v prudkém větru minulý týden. Ten závoj je živý a citlivý. Zhluboka se urazil, když lidé přestali děkovat prameni. Víš, že už roky neřekli jedinou modlitbu vodě?“
Elenka se zastyděla. Opravdu – vždycky jen brali vodu a běželi dál.
Vodomilka, krásná, ale smutná bytost, která se zjevila z mléčné mlhy, přišla k Elence. „Pomůžeš nám najít závoj? Musíme ho přesvědčit, aby se vrátil.“
A tak se trio – Elenka, Mrkvínka a Vodomilka – vydalo hledat závoj. Putovali po kraji, skrze potoky, řeky, vodopády i jeskyně, až dorazili k Tiché tůni. Tam závoj ležel na kameni, skrčený jako zklamaný motýl.
„Vílo závoje,“ řekla Elenka tiše, „je mi líto, že jsme zapomněli. Ale bez tebe voda ztrácí sílu. Bez tebe svět ztrácí kouzlo. Prosím, vrať se s námi. Budeme si tě vážit, děkovat ti, zpívat ti písně a chránit pramen.“
Závoj se pohnul. Jemně se zavlnil a jako bílý obláček se nadnesl nad kameny. Packy Mrkvínky potichu klepaly do rytmu a lahodné tóny z mrkve jej zvábily blíž. Závoj pootočil lemem jako hlavou a pak – v jednom ladném pohybu – se obtočil kolem Elenky a jejího džbánu vody.
V té chvíli Slavík zazpíval, nebe se pročistilo a v dálce nad Studánkou se objevila duha.
Závoj se vrátil na místo u pramene, Víla závoje se opět zjevila jako stříbrný odlesk v hladině a voda začala zurčet veseleji než kdykoli předtím.
Od toho dne Elenka každý den u pramene zanechávala květinu, děti se učily písničku o čisté vodě a Mrkvínka hrál tak, že i kapky rosy tančily.
A závoj znovu vlál nad Studánkou, jako když se svět zhluboka nadechne.