Daleko za modrými horami a hlubokými lesy se rozkládala země, kde příroda zpívala v barvách duhy a vítr šeptal pohádky. Právě tam se nacházelo malé elfí městečko jménem Lesnilán. Elfové zde žili šťastně mezi stromy, pěstovali bylinky a květiny, a jejich největší radostí bylo vyrábět kouzelné koření, které zlepšovalo náladu, pomáhalo při nemoci a dokonce dokázalo rozehnat hněv či smutek.
Nejmladší obyvatelem Lesnilánu byla elfí dívka jménem Elinka. Měla dlouhé zelené vlasy jako čerstvě rozvitý mech a oči barvy jarní oblohy. Elinka se učila od svých rodičů tajemství kořenného umění. Jejím snem bylo namíchat tak dokonalé kouzelné koření, že by rozesmálo i nejzamračenějšího obra na severu.
Jednoho rána, když slunce ještě teprve jemně barvilo oblohu do broskvové, přiběhl do vesnice pašeráčkem větřík. Míval obvykle hravý rozcuch a přinášel vůně z cizích zahrad, ale tentokrát byl udýchaný a nesl s sebou vážnou novinu.
„Lesní bludiště se probudilo,“ hlásal, jak jen vítr dokáže.
Elfové ztichli. Lesní bludiště bylo staré, tajemné a dříve uzavřené kouzlem, které bránilo vstup i výstup. Ale pokud se opravdu probudilo, znamenalo to, že uvnitř muselo něco narušit rovnováhu.
Starosta vesničky, moudrý a vousatý elf jménem Lotar, svolal radu starších.
„Bludiště bylo kdysi vytvořeno mocným čarodějem Arvianem pro ukrytí dávného koření – Směsi sedmi duchů. Říká se, že dokáže učinit srdce čistým jako kapka ranní rosy, ale v nesprávných rukou může způsobit zmatek v mysli.“
„Musíme zjistit, co se stalo,“ poznamenala Elinka a podívala se na ostatní, „mám své bylinky a odvahu — dovolte mi jít.“
Lotar na ni chvíli hleděl, pak přikývl. „Pojdeš-li, nesmíš jít sama. Nalezni Čaropána, starého čaroděje, který žije poblíž hranic lesů. On je možná jediný, kdo ví, jak bludiště vstřebat, aniž by ses v něm ztratila.“
A tak Elinka nabrala do svého batůžku sáčky s bylinami, pláštěnku z listí a křišťálově čistou vodu z léčivé studánky, a vydala se na cestu.
Cesta vedla přes houštiny, potůčky, kolem sovích strání až nakonec dorazila ke staré vrbě, pod níž stála kamenná chýše. Dveře se otevřely samy, jakmile přistoupila blíž, a z mlhy vystoupil čaroděj.
Měl dlouhý plášť posetý hvězdami a na hlavě klobouk tak veliký, že by pod něj mohl ukrýt tchoře. Jeho oči ale byly laskavé.
„Hledáš Směs sedmi duchů, dítě bylin a víl,“ pravil Čaropán a lehce kývl. „Bludiště není místo, kam se jen tak vejdeš. Žije a dýchá. Aby tě pustilo k sobě, musíš nejprve prokázat čisto srdce.“
„Pomoz mi prosím,“ vyhrkla Elinka.
Čaropán jí podal stříbrnou lahvičku. „Tohle je esence pravé vůle. Rozlij ji na první křižovatce bludiště. Pokud mluvíš pravdu, bludiště ti ukáže cestu.“
Elinka poděkovala a vydala se směrem k lesnímu bludišti. Bylo to místo, kde stromy rostly tak hustě, že nedopadaly paprsky slunce, a mezi větvemi visely stříbrné pavučiny s písmeny starobylého jazyka.
Na první křižovatce lahvičku vylila a zlehounka řekla: „Chci pomoci. Ochránit náš domov.“ V ten okamžik se stromy lehce pohnuly a alej světla se otevřela dál do hlubin bludiště.
Elinka šla dál a zažívala podivuhodné věci. Na jedné stezce se jí stromy ptaly hádanek, jinde musela zahrát na flétnu, kterou ji obdarovala víla, aby uspala strážné mechové psy. Všude kolem se vznášela vůně neznámého koření, jako by ji něco lákalo.
Po dlouhé cestě dorazila na mýtinu, uprostřed níž stál velký kámen a na něm truhlice. Před truhlou seděla postava zahalená v šedém hábitu. Měl rudé oči, které svítily jako uhlíky.
„Kdo vstupuje do mé zahrady, kde roste koření duší?“ zahromoval hlas.
Elinka polkla, ale pak odhodlaně řekla: „Já. Elinka z Lesnilánu. Přišla jsem, abych uzdravila naši zem. Nechci moc, jen rovnováhu.“
Záhadná postava se zasmála. „Mnozí přišli a selhali. Ty nejsi ničím zvláštní.“
„Mýlíš se,“ řekla Elinka a vyndala ze sáčku své vlastní koření – Laskavý květ. „Nepřišla jsem si něco vzít. Přinesla jsem dar. Toto koření léčí i ty, kdo zapomněli, jak milovat.“
Hábit se pohnul, rudé oči pohasly a z postavy spadla temnota. Byl to čaroděj Arvian, jenž byl uvězněn v kouzlu vlastní moci. Byl kdysi zlomen zradou, a tak jeho kouzla změkla v pasti. Ale Elinčina odvaha a laskavost ho probudily.
„Děkuji ti, malá elfko,“ řekl dojatě. „Tys připomněla sílu pravého koření – ne to, co přetváří vůli, ale to, co obnovuje naději.“
Truhla se otevřela a Elinka spatřila sedm lahviček, každou jiné barvy a vůně. Koření sedmi duchů se spojilo s jejím Laskavým květem a vznikla nová receptura – Směs harmonie.
Arvian i Elinka vzali trochu z této směsi a rozprášili ji ve větru. Bludiště se uklidnilo, jeho větve se narovnaly a cesta zpátky domů byla volná.
Když se Elinka vrátila do Lesnilánu, celé městečko ji vítalo zpěvem a květinami. Starosta Lotar ji objal a řekl: „Ty jsi přinesla nejen nové koření, ale i novou naději.“
Od té doby se Směs harmonie používala jen zřídka, jen ve chvílích, kdy byl svět v nerovnováze. Ale Elinka věděla, že síla koření nespočívá jen v jeho magii, ale i v úmyslu, se kterým je použito – a ten může být tím největším kouzlem ze všech.