Kdysi dávno, na samém kraji hlubokého lesa, kde se mezi zelenými stromy leskly paprsky slunce a vzduch voněl mechem a jehličím, stála vysoká kamenná věž. Věž byla tak stará, že ji snad postavili dávní obři, a tak vysoká, že její vršek se ztrácel v ranní mlze. Nikdo už si nepamatoval, kdo ve věži kdysi bydlel, ale všichni v okolí věděli, že na schodech občas za tmy zašustí zvuk kroků a v oknech se zableskne světélko.
Nedaleko věže byl rybník, široký a klidný, obklopený rákosím, v jehož vodách plavaly zlaté rybky a na leknínech posedávaly žáby. Když se slunce odráželo na hladině, vypadalo to, jako by byl celý rybník posetý hvězdami. U rybníka bydlela ještěrka jménem Eli. Eli nebyla jen tak obyčejná ještěrka – byla totiž kouzelná. Její šupiny se na slunci třpytily všemi barvami duhy a uměla mluvit lidským jazykem, a navíc měla jednu zvláštní schopnost: dovedla slyšet, co si zvířata šeptají na stromech i co si větve vyprávějí ve větru.
Každé ráno u rybníka zpívali ptáci, bzučely včely a Eli se ráda vyhřívala na kameni, zatímco poslouchala, co se děje v lese. Jednoho dne přiletěl strakapoud a znepokojeně bubnoval do starého dubu. „Eli, Eli!“ volal, až spadlo pár šišek. „Do věže se včera v noci někdo vloupal!“
Eli zamrkala a slezla z kamene. „Někdo? Kdo by se odvážil jít do té věže?“ zeptala se překvapeně.
„Loupežník! Takový s velkým pláštěm, velkým mečem a velmi špičatými botami!“ ozval se strakapoud. „Viděl ho jezevec. Loupežník vleze do věže a odnesl kouzelnou lucernu! Starou, zlatou, co visela v nejvyšší místnosti.“
Eli zamrkala. Tu lucernu znala – říkalo se, že v sobě má světlo věčného jasu, které nejen osvětluje cestu ve tmě, ale také rozežene každou lež a neupřímnost ze srdcí.
„To je zlé,“ pronesla Eli a rozhodla se jednat.
Vydala se na cestu k věži. Kolem rybníka, přes mechové cestičky, až k těžkým dveřím, které byly pootevřené. Vstoupila dovnitř a uvnitř bylo chladno a šero. Větrák z oken svíral zdi a šustil na starých schodech. Eli se vydala vzhůru, až do nejvyšší místnosti. Tam, kde kdysi visela lucerna, zůstal jen prázdný háček a malý kousek zlatého řetízku, co z něj visela.
Najednou se zpod prken podlahy ozval šepot. Eli se sklonila a uviděla myšku.
„Loupežník šel na sever. Měl s sebou tu lucernu, ale tvář měl zachmuřenou. Nesvítil si s ní. Jen ji držel, jako by měl srdce plné stínů,“ zašeptala.
„Musím za ním. Tohle světlo nesmí patřit někomu s temným srdcem,“ zamumlala Eli a rozeběhla se dolů schodištěm. Vyběhla z věže a vydala se na sever.
Cestou potkala králíka, který skákal jak splašený.
„Viděl jsi někoho se zlatou lucernou?“ zavolala Eli.
„Ano, ano! Šel přes palouk, za ním spadly tři větve a tráva uschla, kde se dotkl. Šel k hoře Temná, kde páv nikdy nezazpívá,“ odpověděl králík.
Hora Temná byla místem, kam se nikdo neodvážil. Říkalo se, že tam sídlí stínová mlha, co požírá radost. Ale Eli věděla, že tam musí jít.
Šla a šla, až dorazila k úpatí hory. Nebe zatáhly šedé mraky a vítr se zvedl. Stromy tu byly holé a jejich větve připomínaly ruce.
Nakonec, u starého kamenného altánu, spatřila siluetu. Byl to muž s pláštěm, co za ním vlál jako stín. V ruce držel lucernu, ale ta nesvítila. Jen matně zářila, jakoby plakaly kapky světla uvnitř.
„Stůj!“ zavolala Eli.
Loupežník se otočil a v očích měl smutek, hluboký jako studna.
„Proč jsi ji vzal?“ zeptala se.
„Potřeboval jsem světlo, abych našel cestu k sobě. Ale když jsem ji vzal, přestala zářit,“ zamumlal. „Možná nejsem hoden světla.“
Eli se přiblížila. Její duhové šupiny zářily jemně v šeru.
„Světlo nemůžeš ukrást. Musíš si ho zasloužit,“ řekla tiše. „Ale každý, kdo lituje svých činů a touží po světle, může najít cestu zpět.“
Loupežník se podíval na lucernu a po tváři mu stekla slza. A v tom okamžiku se v ní zase rozjasnilo světýlko – slaboučké, ale opravdové.
„Vidíš?“ usmála se Eli. „Nepotřebuješ ji držet, aby sis na cestu posvítil. Stačí, když zapálíš plamínek ve svém srdci.“
Loupežník poklekl a položil lucernu na zem.
„Vezmi ji zpět. A děkuji ti. Učím se být lepším.“
Eli se pousmála a světlo z lucerny se zesílilo. Vrátit ji zpět do věže ale nechtěla. Místo toho se rozhodla, že ji odnese ke starému rybníku. Tam ji zavěsila na větev dubu u hladiny, kde mohla svítit každému, kdo bloudí tmou.
Od té doby se rybník stal místem, kam přicházeli zvířata i lidé v nesnázích. Když se podívali do svitu lucerny, uviděli nejen cestu domů, ale i pravdu ve svém srdci.
A loupežník? Ten zůstal v lese a pomáhal poutníkům, opravoval mostky, vysazoval mladé stromky a den po dni se učil být člověkem, kterého by světlo přijalo zpět.
Eli se každý den vyhřívala pod lucernou, poslouchala u rybníka šepoty rákosí a věděla, že někdy stačí i malá ještěrka, aby ve světě znovu zazářilo světlo naděje.