Za hlubokým modravým lesem, kde šumí zpívající stromy a na paloučcích tančí světlušky v kroužku, žil maličký trpaslík jménem Ferda. Bydlel v dutině staré lípy, kterou si za dlouhá léta upravil v útulný příbytek. Ferda měl rád svůj klid, sbíral lesní byliny, sušil houby a tu a tam pomohl lesním zvířátkům, když si natloukla kolínko nebo se zamotala do maliníku.
Ferda nebyl jen obyčejným trpaslíkem. Dostal totiž dávno před lety od svého dědečka kouzelný prstýnek. Ten prý měl sílu, která chrání svého nositele před temnotou a zlými úmysly, ale také ho dokáže dovést k tomu, co právě nejvíce potřebuje. Ferda prstýnek nosil pečlivě uschovaný v kapsičce svého červeného kabátku, a nosil ho jen výjimečně.
Jednoho dne se krajem rozšířila znepokojující zpráva. V lese se objevil nelítostný loupežník jménem Dráp. Nebyl to obyčejný zloděj – nosil černý kabát s dlouhými rukávy, ze kterých mu vycházely jakési stíny, a kam vstoupil, tam se rozhostila tma a chlad. Vyprávělo se, že kdysi býval obyčejným člověkem, ale šel do lesa hledat kouzlo nesmrtelnosti, a přitom se spojil se zlem. Teď se plížil lesem a kradl lesním bytostem jejich nejcennější poklady – kouzelné předměty i naději v srdci.
Jedné noci dorazila k Ferdovi uplakaná sýkorka. Třásla se a sotva dýchala. „Ferdo,“ zašvitořila, „Dráp přišel do houštin Růžového kvítí. Vzal vílám stříbrný prach, bez něj nemohou létat. Všechno bledne a mizí. Pomoz nám.“
Ferda chvíli uvažoval. Věděl, že bojovat se zlem je nebezpečné, zvlášť když má podobu stínu, ale také věděl, že pokud mu nikdo nebude čelit, celý les postupně ztichne a zemře. Navlékl si kouzelný prstýnek a zabalil dvakrát pečenou kaštanovou buchtu, kdyby měl hlad na cestě. Pak se důkladně rozloučil se svou lípou a vyrazil.
Cesta vedla přes zakleté křoviny a kolem houštin, v nichž sídlily moudré sovy radící jen těm, kdo se nebojí pravdy. Ferda šel tiše, ale ne sám – jakmile se v šeru rozsvítil jeho prstýnek, objevila se kolem něj světlušková lucerna, která mu ukazovala cestu, a stromy mu šeptaly, kterým směrem jít.
Po dvou dnech dorazil k Růžovým houštinám. Vše bylo šedé, květy zvadlé jako uštknuté smutkem. Víly seděly v trávě a dívaly se do země. Ferda k nim přišel, poklekl a tiše řekl: „Přišel jsem vám pomoci. Kde Dráp zmizel?“
„Šel do Černého pralesa,“ zašeptala víla poduškového květu. „Má tam skrýš v kmenu starého jilmu. Říká se, že tam sbírá všechno kouzelné, aby nakonec vládl celému lesu. Ale nikdo tam nemůže – zabloudí a už se nevrátí.“
Ferda se narovnal a ukázal prstýnek. „Tenhle mi pomůže cestu najít. A vy mi pomůžete tím, že na mě budete myslet.“ Víly přikývly a každá mu věnovala poslední zbytek svého vílího prachu – ne na létání, ale aby měl ve svém srdci dost světla.
Černý prales nebyl daleko, ale svět jakoby tam ustal. Stromy byly holé, přestože byl květen, a ptáci tam nezpívali. Ferda se nebál, i když cítil, jak mu temnota stoupá ke kolenům. Musel být opatrný.
Nedaleko kmene jilmu ho zachytili tři stínoví strážci. Jejich těla vypadala jako kouř a z očí jim sálal chlad. „Co tu chceš, trpaslíku?“ zasyčel jeden z nich.
„Přišel jsem si pro to, co jste ukradli. Vílám se musí vrátit jejich prach, jinak les uvadne,“ odvětil Ferda klidně.
„A co asi uděláš, když ti řekneme ne?“ zasmál se druhý.
Ferda se zhluboka nadechl, sáhl do kapsy kabátku, vytáhl drobek pečené buchty a položil ji na pařez. „Kdo si vezme, toho pohltí dobro,“ pravil a viděl, jak se strážci po sobě ohlížejí. Tomu prvnímu zakručelo v břiše. Neodolal, natáhl se, buchtu vložil do úst – a najednou se místo něj objevila malá myška. Utekla do podrostu a než bys řekl „kaštan“, zbyli u stromu jen dva.
„Jeho vlastní stín ho zradil,“ zašeptal druhý, a s křikem se rozplynul v popelu.
Ferda pak oslovil posledního: „A ty? Co si vybereš?“
Strážce sklopil oči. Po chvíli se poklonil a řekl: „Ještě jsme nebyli zcela pohlceni zlem. Vedu tě k pánovi.“
Trpaslík vykročil a jeho průvodce se rozplynul ve stín, který však neškodil – jen ukazoval směr.
Vstoupili do dutiny jilmu. Tam seděl Dráp – obrovitý, zahalený v plášti, s očima jako žhavé uhlíky. V rukou držel truhlici s vílím prachem, dračími šupinami a semínky léčivého bezu. Kolem něj ležely spoutané kouzelné bytosti – vodník, který už nedokázal rozplakat ani kapku, i šotek, který jen tiše škrábal nehtem do prkna.
Ferda neváhal. Přistoupil blíž a spustil: „Drápe, víš, proč se zlo vždy porazí? Protože si myslí, že je silnější než světlo.“
Loupežník se zasmál: „A co můžeš udělat ty? Jsi jen trpaslík s třemi chlupy na bradě a kabátkem od babičky!“
Ferda roztáhl ruce. Z prstýnku vyšlehl paprsek světla, který rozčísnul tmu kmene jako blesk noční nebe. A tehdy si všechny bytosti vzpomněly, kdo jsou. Světlo naplnilo dutinu placatým zářením vílího prachu a Dráp bolestně zakřičel – ne proto, že by ho světlo spálilo, ale protože si vzpomněl, kým býval. Cítil, jak to, co pohřbil ve svém srdci, pomalinku roste zpět.
Truhlice se otevřela a magické poklady se vrátily svým majitelům. Víly mohly znovu létat, les zazpíval a i kůra starých stromů se rozjasnila. Dráp beze slova odešel z lesa a jeho stopy zarostly květím.
Ferda se vrátil domů s kouskem vílího prachu v kapse a příběhem, který jednou vyprávěl i jezevčici, co ho přišla za podzimního večera navštívit. A dopadal na něj měkký svit zlatých listů, když popíjel hrnek lesní šťávy a věděl, že dobro je v bezpečí – alespoň do chvíle, než ho znovu někdo bude potřebovat.