V jednom dalekém kraji, kde noční nebe bývalo poseté stříbrnými hvězdami a měsíc zářil jako lucerna pro ztracené poutníky, ležel hvozd tajemnější než sen. V samém srdci toho lesa byl pradávný labyrint z mechem porostlých kamenů. Říkalo se, že v jeho středu hoří oheň, který nikdy nevyhasne – Oheň přání. Jen ten, kdo projde labyrintem, může ohni přednést své nejvnitrnější přání. Ale pozor, labyrint chránil trol jménem Plazunoha.
Plazunoha byl starý trol s očima jako uhlíky a hlasem hlubokým jako dunění hromu. Málokdo se odvážil mu postavit. Mluvívalo se, že byl kdysi zakletý a jeho osudem je hlídat labyrint do té doby, než někdo vyřeší všechna jeho hádanková zkoušení.
Na druhé straně kraje, u vesnice zvané Kořenov, žil chlapec jménem Tonda. Měl kudrnaté vlasy jako oves a oči zvědavé jako mladý rys. Tonda miloval příběhy o labyrintu a ohni, který plní přání. Jeho největším snem bylo vrátit světlo do očí své sestry Agátky, která oslepla, když spadla do horského potoka, když byli ještě malí.
Jednoho večera, když měsíc svítil zvlášť jasně, Tonda se vydal na cestu. Oblekl si kabát po dědečkovi, do kapsy strčil krajec chleba a flétnu, kterou dostal od babičky, a na krk si pověsil přívěsek s kapkou jantaru – památku na matku. Nechtěl nikoho z vesnice znepokojovat, a tak se tajně vydal do hvozdu.
Šel dlouho. Stromy šeptaly cosi ve větvích, jakoby ho vedly. Náhle před ním vyrostly mechem obrostlé zdi – slavnému labyrintu stál tváří v tvář.
Když vstoupil dovnitř, ihned mu došlo, že to nebude obyčejná cesta. Stěny se posunovaly, chodby se měnily, a na koncích některých uliček byly brány s hádankou. Objímal ho podivný klid, přerušovaný jen tlemením ohně odkudsi z hloubky.
První brána se rozevřela poté, co odpověděl na hádanku vytesanou do kamene: „Co stoupá, když padá?“ Tonda se zamyslel a usmál se. „Sníh,“ řekl rozhodně. Brána se otevřela, jako by s ní souzněl vlastní les.
Druhá brána ho postavila před zkoušku odvahy. Musel přejít přes úzký most, který se jevil jako z mechu a mlhy. Pode ním nebylo nic než temnota beze dna. Tonda zavřel oči, myslel na Agátku a její smích, a vykročil.
Třetí zkouška byla nejtěžší. Setkal se se zrcadlem. V něm neuviděl sebe, ale svojí největší obavu – že selže, že se nevrátí a Agátka zůstane ve tmě navždy. Zrcadlo chtělo, aby ustoupil. Ale Tonda vzal flétnu a zahrál na ni melodii, kterou jejich matka zpívala, když byli maličcí. Zrcadlo se rozplynulo jako pára nad kotlíkem.
A tu se před ním zjevil Plazunoha.
Byl větší, než si ho Tonda kdy představoval. Jeho kůže byla šedivá jako kameny, vousy měl jako staré břečťany, oči mu ale svítily smutkem.
„Mladý poutníku,“ zabručel trol. „Proč rušíš klid labyrintu? Víš, co tě čeká?“
„Nejdu sám za sebe,“ řekl Tonda odhodlaně. „Přišel jsem za svou sestru Agátku. Chci jí vrátit zrak. Tak už nikdy nebude ve tmě.“
Trol se nedokázal neusmát. Bylo to poprvé, co někdo přišel ne kvůli sobě, ale kvůli druhému.
„Tak poslyš,“ řekl Plazunoha. „Máš čisté srdce, a tak ti nabídnu pomoc. K ohni vede poslední komnata. Ale pamatuj – přání se plní podle pravdy srdce, ne slov.“
Tonda přikývl. Komnata byla kulatá, s vysokým stropem, a uprostřed hořel plamen modré barvy. Byl živý, tančil jako by měl radost. Když k němu Tonda přistoupil, nadechl se a promluvil:
„Ať má Agátka zrak světla, aby mohla vidět hvězdy a květy, i svůj vlastní odraz v potoce.“
Plamen vzplanul do výšky, krátce potemněl – a pak se proměnil v proud jisker, který se rozlétl do noci.
Tu Tonda omdlel.
Probudil se na palouku u lesa. Byl den a slunce jemně hladilo trávu. Vedle něj stála Agátka – a smála se. Poprvé po letech ho držela za ruku a řekla:
„Tondo… já tě vidím. Vidím tě, bratříčku!“
Vesnicí se rozlétla radost jako pramen potoka. Všichni slavili a Tonda se stal hrdinou, ne kvůli odvaze, ale kvůli lásce. Nikdy však nezapomněl na starého Plazunohu.
Jednou, když měsíc stál nejvýš, zašel znovu do hvozdu. U vchodu do labyrintu našel kámen, na němž stálo vyryto: „Díky tvému přání jsem volný.“
A říká se, že od té noci labyrint zmizel. Anebo není vidět těm, kdo přání mají jen pro sebe.
Od těch dob, když hoří oheň a děti se schoulí do peřiny, Tonda někdy vypráví příběh o ohni přání, starém trolovi a temném labyrintu, kde jedinou cestou ven byla láska.