V hlubokém údolí mezi starodávnými horami stál dům, který vypadl jako z pohádky. Měl střechu z modrých břidlic, dveře s vyřezávanými ornamenty a v zahradě zvonily zvonky, které nikdo nikdy neslyšel rozezvučet. Dům byl opuštěný, ale každý z vesnice věděl, že kdysi patřil moudré stařence, která rozuměla řeči bylin a uměla připravit lektvary na každou nemoc i zlobu. Jednoho dne prostě zmizela. A s ní i klíč k tajemství, které ukrývala.
V nedaleké vesničce žila dívka jménem Lída. Milovala příběhy, a obzvlášť ty o kouzlech. Měla zvláštní dar – rozuměla šepotu větru, smíchu řek i tlukotu kamení pod nohama. Jednoho dne, když se procházela kolem domu moudré stařenky, náhle uviděla, jak se hlavní dveře samy pootevřely. Zvědavost ji přemohla.
Opatrně vstoupila dovnitř. Vše bylo pokryto prachem a pavučinami, ale v rohu místnosti stála nádherná skleněná láhev naplněná jiskřivou modrou tekutinou. Vedle ní ležel pergamen s pečetí ve tvaru labyrintu. Lída pergamen rozbalila.
„Kdo chceš najít Pramen všech věcí, najdi cestu skrze Labyrint zapomnění. Jen ten, kdo najde sebe, může najít, co hledá.“
Pramen všech věcí! Legenda pravila, že ten, kdo se napije vody z pramene, dokáže vyléčit trápení, zahnat hlad i smutek. Lída se rozhodla, že pramen najde a pomůže celému kraji, který sužovalo sucho a nemoci.
Na druhé straně pergamenu byla mapa. Vedla lesem, přes řeku, přes ztracené pole a končila u velikého kamene ve tvaru srdce. Právě tam měl začínat Labyrint zapomnění.
Lída se hned druhý den vydala na cestu. Prošla lesem, kde jí ptáci zpívali rady, přešla řeku po mostě z kořenů, které vyrostly před jejíma očima. Překročila ztracené pole, kde každý krok vedl nazpět, pokud si nezapamatovala směr větru. Nakonec došla až ke kameni Srdce – a tam se země otevřela.
Seskočila dovnitř a ocitla se v bludišti složeném z vysokých živých stěn. Každý list, každý květ, každá větev jako by jí něco říkaly – ale slova byla nesrozumitelná. Bludiště mělo chodby, které samy měnily směr, a zdi, které zpívaly smutné písně. Lída bloudila hodiny.
Najednou zaslechla pláč. Ve stínu jedné neprůchodné výspy sedělo dítě s očima jako skleněné perly. „Ztratila jsem jméno,“ řeklo dítě, „a bez jména nenajdu cestu ven.“
Lída si klekla vedle něj. „Jak ses sem dostala? Víš, co hledáš?“
Dítě jen tiše zavrtělo hlavou.
Lída jí nabídla ruku. „Pojď se mnou. Já ho taky hledám. Možná najdeme obojí.“
A tak putovali spolu. Jak Lída pomáhala dítěti pamatovat si staré písně a básničky, dítě jí zase začalo ukazovat neviditelné dveře v bludišti – ty, které se otevřely jen těm, kdo šli ze srdce.
Na jedné z křižovatek se otevřela cesta vzhůru. Tam stála kamenná věž, zarostlá růžemi, vysoká až do oblaka. Ve věži měl podle starého pergamenu ukrývat pramen svůj zdroj – krystalkový pohár, do nějž kapala voda z Nebeské studny.
Před velkými dveřmi věže stálo tři strážci – netopýří rytíři s dračími očima. Každý z nich položil jednu hádanku.
První řekl: „Jsem hlas bez těla, odpověď bez otázek. Co jsem?“
Lída chvíli přemýšlela. „Echo,“ odpověděla s úsměvem.
Druhý zasyčel: „Pokud mě sdílíš, zmizím. Co jsem?“
„Tajemství,“ odpověděla dítě, které bylo s ní.
Třetí se zamračil: „Nemohu být viděn, ale měním vše. Co jsem?“
Lída naklonila hlavu. „Čas,“ řekla.
Strážci ustoupili a dveře se otevřely.
Uvnitř věže se vinuly schody do výšek. Na stěnách svítily krystaly a v tichu věže hučel zpěv vody. Na samém vrcholu, pod skleněnou střechou, ze které padal déšť světla, stál pohár. Voda, která do něj stékala, se třpytila jako hvězdy.
Ale právě když se Lída natáhla k poháru, zazněl hlas.
„Jen čisté srdce může nést vodu Pramene všech věcí. Jak dokážeš, že jsi čistá?“
Lída nepodala důkaz. Místo toho řekla: „Nepřišla jsem kvůli sobě. Přišla jsem pro mou vesnici, pro lesy, které vadnou, pro řeky, co ztrácí své proudy. A ani voda, ani slova to neprokážou — jen skutky.“
Hlas zmlkl. Pohár se naplnil – a když ho Lída zvedla, z jeho okraje vyklopýtl drobný stříbrný ptáček. Rozletěl se k dítěti, které znovu našlo své jméno – byla to Emílie – a s radostí zazpívala píseň, na kterou si v labyrintu nevzpomněla.
Když Lída sestoupila z věže, labyrint zmizel. Země se znovu uzavřela a před dívkou stála její vesnice, ale jiná – barevnější, čistší, živější. Každý, kdo se napil z vody, cítil, jak v něm roste naděje a radost.
Lída věděla, že pramen je třeba chránit. Schovala pohár do starého domu moudré stařenky, který začala opravovat. Emílie zůstala s ní – nejen proto, že byla zbloudilé dítě, ale protože i ona měla dar naslouchat světu.
A tak dům znovu ožil. Zvonky v zahradě začaly skutečně zvonit, ale jen když bylo potřeba – třeba když bylo někomu smutno, nebo když se někdo rozhodl vydat na vlastní cestu k prameni – do Labyrintu zapomnění, hledat sám sebe. A ti, co skutečně hledali, nakonec vždy našli.