V jednom malebném údolí, kde se louky v létě halily do závoje vůní, a potoky tiše šeptaly staré písně, rostla jediná zvláštní jabloň. Byla stará, pokroucená a její větve dosahovaly až k nebi. Nikdo nevěděl, kdo ji zasadil ani kdy. Místní lidé jí říkali „Šeptající jabloň“, protože se prý v noci její listí třepetalo jako šepot slov, která nikdo nechápal.
Na kraji toho údolí žila dívka jménem Maruška. Byla to veselá a zvídavá dívka, která milovala příběhy, zejména ty, ve kterých se objevovala kouzla. Maruška často sedávala pod Šeptající jabloní, poslouchala její listy a snila o dobrodružstvích.
Jednoho dne, když se obloha zatáhla těžkými tmavými mraky a vítr foukal studený jako led, objevil se na obloze podivný vír. Z víru se snesla postava v hábitu ze zlatého prachu. Byla to vědma z hor, která se zjevovala jen jednou za sto let. Oči měla hluboké jako kaluže po dešti a v ruce držela závoj, který se třpytil jako škraloup na hladině rána.
„Ty jsi ta, kdo slyší jabloň?“ zeptala se Marušky.
„Snažím se jí rozumět,“ hlesla Maruška.
„Pak v tobě dřímá magie, jaká se dávno vytratila z tohoto světa,“ pravila vědma. „Ale víš, že jabloň nedává jablka?“
Maruška přikývla. „Nikdy na ní nic neroste.“
„Protože jí schází stín hrušně,“ řekla vědma. „Kdysi dávno tu stály dvě sestry – jabloň a hrušeň. Jedině spolu mohly plodit ovoce s mocí léčit a chránit. Ale hrušeň byla ukradena zlým králem, který chtěl její sílu pro své sobectví. Schoval ji za devatero lesy, horami a močály, a od té doby jabloň mlčí a chřadne.“
Maruška cítila, jak jí srdce tluče rychleji. „A co s tím mohu udělat já?“
„Ty jediná můžeš hrušeň najít,“ řekla vědma a zvedla třpytivý závoj. „Tento závoj není obyčejný. Když si ho nasadíš, ukáže ti pravdu, kterou jiní nevidí, a cestu, která je skrytá. Ale pozor – závoj sice ukazuje pravdu, ale tvé srdce musí poznat, co je správné. Jinak tě svede do zhouby.“
Maruška přikývla, plná odhodlání. Vědma jí podala závoj a tiše se rozplynula ve vzduchu.
Dívka si šeříkový závoj uvázala kolem ramen a vše kolem se změnilo. Stromy zezelenaly, i když byl podzim, a listy jabloně začaly šepotat zřetelně: „Jdi za proudem vody, kde ryby létají, a les se ti ukloní.“
Maruška vykročila. Šla podél potoka, přes louky a háje, až došla k místu, kde voda skutečně stoupala vzhůru jako páry. Zvedla závoj ke svým očím a uviděla v trávě malou kamennou cestičku, kterou normálně nikdo neviděl.
Šla po ní do lesa, který byl plný podivných stvoření. Veverky s křídly, ježci zářící zeleným světlem a motýli s křídly z rosy. Les jí opravdu poklonil – stromy se jí skláněly z cesty a květiny se rozestupovaly pod jejími kroky. Ale brzo narazila na první překážku.
Stál jí v cestě Žalovný pařez. Vyprávěl, že kdysi byl krásným stromem, ale svou pýchou ztratil vše. Chtěl, aby Maruška odevzdala závoj, jinak ji dál nepustí.
„Jestliže věříš jen očím, pozbudeš srdce,“ varoval ji.
Maruška se zamyslela. Vzpomněla si na slova vědmy – závoj ukáže pravdu, ale její srdce musí rozeznat, co je správné. Sundala závoj z očí, dívala se na svět obyčejnýma očima a promluvila s pařezem.
„Nechci tě porazit, ale pomoci. Když mi dáš průchod, najdu hrušeň, a možná se tím zlomí i tvá kletba.“
Pařez zavzlykal. A najednou – pukl. Zevnitř vyrašil zelený výhonek. Cesta byla volná.
Maruška kráčela dál, až došla k močálům. Bahno bublalo a syčelo, a každý její krok se propadal do hloubky. Na hlavě se jí však zaleskl závoj a ukázal malinký mostek z kapradí, který se klikatil napříč močálem.
Sice se jí třásla kolena, ale věděla, že musí jít. Krok za krokem přecházela, když v tom zaslechla volání. „Pomoc!“ ozývalo se z bahna.
Podívala se a uviděla malou žabičku, která se topila. Váhala. Když půjde pomalu, mostek by se mohl rozpadnout. Ale když někoho nechá ve štychu, nebyla by to ona.
Sundala závoj, položila ho opatrně na mostek a sáhla k žabce. Ta zazářila a proměnila se v žabího prince, zakletého lesem za své hříchy.
„Díky tobě mohu znovu cítit slunce,“ řekl.
Když přešli močál, poděkoval jí a zmizel mezi rákosy. Maruška se navlékla závoj a pokračovala dál.
Poslední zkouškou byla hora bez cesty. Ostré kameny, vítr a chlad.
„Nemůžeš nahoru,“ ozval se hlas hor. „Nemáš křídla ani silné nohy.“
„Ale mám touhu,“ řekla Maruška. A když nasadila závoj, uviděla klíčové kameny, po kterých mohla stoupat. Pod jejími kroky se skály měnily v bezpečné stupínky, a tak vystoupila až na vrchol.
A tam – uprostřed opuštěné mýtiny – stála hrušeň.
Byla smutná a zvrásněná, větve měla vytržené a plody žádné. Ale když se k ní Maruška přiblížila, větve se lehce zachvěly.
„Ty jsi jiná než ostatní,“ pronesla hrušeň. „Nechceš mi brát, ale dát.“
„Chci tě vzít domů. Ke tvé sestře.“
Hrušeň zaplakala. Ale z jejích kořenů najednou vytryskla zář. Z větví vyrostly nové listy a na špičce jedné větve se objevil první hruškový květ.
„Přilož závoj ke kmeni,“ řekla tiše.
Maruška poslechla a závoj se začal vinout po hrušni jako hedvábný had. V tu chvíli zmizela mýtina a dívka se ocitla zpět pod Šeptající jabloní. Ale nebyla sama. Po její pravici stála hrušeň, sytě zelená a rozkvetlá.
Obě dřeviny si natáhly větve k sobě, a když se jejich listy dotkly, světlo zalilo celé údolí.
Z jejich větví začalo padat ovoce – jablka a hrušky, zlaté, šťavnaté a voňavé tak, že uzdravovaly každou bolístku, ať tělesnou či duševní. Lidé z okolí si nosili ovoce domů a nikdo už netrpěl hladem ani smutkem.
Maruška byla šťastná. Její cesta nebyla lehká, ale věděla, že stála za to. Závoj pověsila do větví hrušně, kde se třepotal jako nový list a připomínal, že odvaha, laskavost a čisté srdce jsou těmi pravými dary kouzel.